Ale teď vážně, tohle je hódně seriózní textík:
Žijeme v bláznivě propleteném světě plném částečného pochopení a vědomých i nevědomých nedorozumění. Užíváme světonázorovou svobodu, podnikáme hledačské výpravy do spirituality svých předků i sousedů a ve chvílích úzkosti váháme, zda objímat stromy, nebo dát na modlení. Ne všichni, samozřejmě, ale mnozí.
V angličtině existuje pojem „spiritual but not religious“ – v inzerátech pro úsporu „SBNR“, což značí: ne úplný ignorant, ale pořád dost nad věcí. Taky se to může nazývat vznosně „eklekticismus“: ode všeho trochu. Ale ani vznosné pojmenování moc nemění na tom, že jde o dosti pohodlný světonázor, kterým odmítáme ateismus (fuj!), ale který nic moc nestojí, nijak moc neomezuje a nic neukládá. Máme bódhisattvy na skříni, chamsy nade dveřmi a Ježíška pod stromečkem. Ne všichni, samozřejmě, ale mnozí. A tím končíme. Mnozí.
Vlastně bychom měli být vděční za chvíle, které nás donutí se nad tou sbírkou řádněji zamyslet. Třeba takhle v adventu s dětmi, které začínají brát rozum. Jak vysvětlit a vůbec celkově pojmout vánoce, když nemáme dar přirozené víry v křesťanské učení? A když se přesto nechceme spokojit s folklórem a konzumací?
Jedním z výdobytků studia orientalistiky je ponaučení: co neznáte z domova, i.e. ze své kulturní krajiny, nepochopíte ani jinde. Výstraha hledačům s planoucím zrakem: K domovu se dívej, anděle!
Kulturní krajina české kotliny je křesťanská s probublávajícím židovským prvkem. Stejně jako rodokmen mnoha z nás. Takzvaná židokřesťanská tradice: pojetí Hospodina, desatero, univerzální láska k bližnímu a celá první část té knihy knih, co má podle jedné anekdoty „příliš mnoho postav, nepřehlednou zápletku a skoro nikdo ji nečetl celou“. C´est la vie, naštěstí kulturní krajina odvádí velký kus práce za nás a drží nám tak záchrannou síť před neznabožstvím (byť v Čechách o něco méně účinně než ve zbytku Evropy).
Kulturní krajina vánoc je obzvláště působivá a podmanivá. O to komplikovanější úkol pro dědice židovsko-křesťanské tradice – ty, co zapalují vánoční svíčky na židovském hřbitově, a když Pánbůh dopustí a Štědrý den vyjde na sobotu, lomcují zamračeně zámkem na bráně a pod fousy hudrují: co ten šámes blázní, vždyť jsou vánoce! Krásné, barevné, voňavé, zvonivé, společné a neodolatelné vánoce!
Kdybychom opravdu chtěli, mohli bychom slunovrat slavit na židovský způsob. Vloni k tomu dokonce vyzývaly plakáty po celé Praze: je Chanuka i váš svátek? Ano, samozřejmě. Ale při rozsvěcení chanukových světel na Palachově náměstí jsme pak stáli trochu ostýchavě stranou. Čestným hostem byl jistý nejmenovaný politik, který na sebe v rozhlase prozradil, že doma také slavili vánoce, jenom dárky nosil Mojžíšek. Zajímavé řešení pro všechny, kdo váhají, zda je košer zaměstnávat Ježíška, když si nejsou jistí Ježíšem.
Dovolte další neuctivou anekdotu, kterou už jsem tu kdysi použila: Kohn ve Vatikánu kupuje suvenýr. Obhlíží krucifixy a pak se ptá prodavače: „Co by stál tenhle?“ Prodavač: „Deset dolarů.“ A Kohn: „To je strašně drahé. A bez toho atleta?“
Má oblíbená, i když s omluvným úsměvem. Naše kulturní krajina vnuká k muži na kříži větší úctu. Stejně jako k děťátku na seně a k charizmatickému rabínovi od Galilejského jezera. I kdyby opravdový Vykupitel mě teprve přijít.
Mají tedy děti čekat na Ježíška?
Moje smířlivá, laická a jistě velmi pohodlná odpověď zní: ano! Když přemáháme tmu a radujeme se ze světla, když dáváme a dostáváme dárky z lásky, je dobré vyprávět příběh o spasení a vykoupení, ať už se skutečně odehrál, nebo ať se teprve jednou stane…
KRÁSNÉ SVÁTKY!