A já, když mám energii se vrhat do debaty, odpovídám, že:
– proč tedy Norové nemají na každém rohu shopping centrum a víkendy tráví raději na běžkách?
– je strašně fajn, když po letech v zemích s obrovskými soc rozdíly a spoustou nezasloužené chudoby jsme najednou někde, kde si víceméně každý může dopřát všechno, co potřebuje.
– pokud jde o kulturu a progresivní intelekt, tak Lars S. Christensen a nová oselská architektura mi ke štěstí vystačí ještě na několik let.
– rozvojovky jsou „to pravé“ možná s baťůžkem a foťákem nebo s rozvojovým projektem, slušným rozpočtem a podporou vlivného místního klanu, ale nic z toho není v mých možnostech.
Neodcházejte, chvalozpěv pokračuje
K mouchám se dostanu, ale předtím ještě čtyři položky chvalopění, protože se opravdu nemůžu nabažit:
– urbanistických vychytávek (jednoduchost, účelnost, kvalita, veřejný prospěch, přírodní materiály) v kombinaci s lesy a horami dočista za humny!
– genderové rovnosti v každodenní praxi! Muži na mateřské a u sporáku dávají péči o domov úplně jinou šťávu.
– minimální korupce – prý jedna z nejnižších na světě!
– jak lidé působí klidně a spokojeně.
S ropou to neplatí?
Proti Norsku bývá v záloze ještě ten argument, že no jo, to se jim machruje, když mají tu ropu.
Pro ty, kdo nesledujete vývoj na ropných trzích: Norsko od ca 70 let těží ropu z mořského dna, díky čemuž neustále bohatne. V vloni mělo hdp na hlavu víc než dvojnásobný oproti Česku. Je to takový menší evropský Katar a Norové by mohli, kdyby chtěli, být do značné míry ropnými rentiéry. Jenom za tenhle rok jim v souvislosti s neklidem v Lybii a přilehlých ropných oblastech přiskočilo na rezervních fondech x miliard (už nevím, v které měně).
Jenže oni celkem zoufale nechtějí. Doporučuju loňskou revue Prostor věnovanou Norsku (kniha není v prodeji, ale je oficiálně ke stažení tady), kde hned několik norských autorů dokládá, jak moc ropné bohatství může ležet „šťastným nálezcům“ v žaludku. Např: Lidem se v Norsku dlouho vedlo docela dobře. Pak ale v Severním moři objevili ropu a plyn a od té doby to šlo tak, jak se dalo čekat. Země nechutně zbohatla a ztratila směr, polovina obyvatelstva je na podpoře a těžkou nebo nepříjemnou práci ve vzrůstající míře dělají cizinci. (T. H. Eriksen, soc. antropolog)
Norové sami mají v souvislosti s ropným bohatstvím sklon přímo k sebemrskačství. Mně připadá, že na to kolik peněz mají k dispozici, se chovají neuvěřitelně neokázale, jenže oni mají opravdu hodně spartánský standard – studený odchov, dvoufázový trénink na běžkách a pětkrát týdně sledě (s trochou nadsázky). K tomu je třeba připočíst tradiční úctu k poctivé dělné práci, především rybářů a farmářů. Takže velkým tématem je tu skutečnost, že mladá generace se chce masově věnovat psaní do novin a nikdo nechce čistit ryby.
Hlavně klid
A teď konečně ty mouchy:
Nám připadá, že spíš než zpohodlnění by se Norové měli obávat takové jaksi trochu liknavé pracovní morálky. A to nejen v tom, že mnohé „špinavé“ práce dělají hlavně přistěhovalci. Například: naše pekárna otevírá v 10, naše pošta zavírá v 17, kopírka v 15 a v neděli mají otevřeno jen večerky. Přesčasy snad ani neexistují, v kurzu je naopak home-office. Proto je dost těžké probít se k odpovědným osobám tváří v tvář, obvykle se proklikáváme telefonním automatem a nakonec se dozvíme, že až bude mít někdo čas (a chuť?) se nám věnovat, pošle nám sms. Norům to nevadí, jsou pořád hrozně v pohodě a berou to nejspíš tak, že všichni přece chceme co nejvíc času na rodinu, ne? A navíc podle Norů „v konečném důsledku“ se nestresující životní styl a nestresující prostředí vždycky vyplatí.
Ale vyrozuměla jsem, že přece jen jsou dvě oblasti, kde i místní skřípou zubama. A není to nic menšího než školství a zdravotnictví. Norští patnáctiletí studenti končí v průzkumech (dělá to agentura PISA) docela hluboko pod průměrem členských států OECD. Norové si proto chtějí vzít příklad z Finů, kteří mají naopak dlouhodobě nejlepší výsledky v Evropě (a pak že jsou to tataři!).
Pokud jde o zdravotnictví, dohaduji se, že výmluvnou ilustrací je postava rodinného lékaře ve slavném (a skvělém) románu Poloviční bratr od Larse S. Christensena. Ten příznačně předepisuje téměř na všechny neduhy „túry na čerstvém vzduchu“ a autor jej s nemalou dávkou škodolibé radosti (a myslím, že i v souladu s náladami nemalé části norské společnosti) nechá hned ve třetí kapitole umrznout na běžkách.
Rovnost a spravedlnost!
Přes tyhle mouchy ale Norové svou zemi milují a rádi a s nadšením mluví o tom, jak dobře se jim žije. A to je taky moc hezká věc tahle sounáležitost nejen se zemí, ale i se systémem, který je tak transparentní a důvěryhodný, že tu prý lidi rádi platí daně!!!
Ilustrací norských ideálů bylo i právě proběhnuvší MS v klasickém lyžování. Přes 20 tisíc příslušníků jednoho z nejbohatších národů této planety neváhalo ve jménu bílé stopy bivakovat ve sněhu! A protože oblast Hollmen Kollenu, kde se šampionát konal, byla uzavřena pro auta, jezdil i norský král do areálu metrem. Hlavním pravidlem přece je, že pravidla platí pro všechny stejně.