Neříkám, že to vždycky bylo s nadšením, zvlášť když fyzický výkon provázely výchovné přednášky. Vzpomínám si na jeden výlet do Šárky, který byl zahájen větou: „Starověké Řecko bylo kolébkou evropské civilizace“ a zakončen memorováním pamětního nápisu u Thermopyl ve starořečtině. Umím ho dodnes, i když asi trochu zkomoleně. Myslím, že to byl trochu teror. Ale vzpomínám na to ráda. A ostatní, pokud vím, taky. Naučilo nás to chodit a být spolu.
Nikde se nežvaní tak dobře jako za pochodu. Protože za pochodu nevadí mlčení. Tedy nesmí to být mlčení zavilé, tím těžknou nohy. Ale když je zapotřebí něco v klidu probrat není nad to vzít psa a vyrazit svižně přes kopec. Taky nám zůstala láska k pěšímu pohybu – vytrvalému a cílevědomému. Někdo řekne, že je lepší sednout do auta a zajet si na hřiště zahrát volejbal nebo si zacvičit, protože to je intenzivní sport a ne nějaký šlapání nejdřív tam a pak zase zpátky. Mně zas připadá na houby běhání za míčem – nebavěj mě sociální procedůry, které tyhle hry provázejí a přetrvává ve mně zadní obava, že budeme muset nastoupit v modrých trenkách s kapsičkou a jarmilách. To jít…! Jít je mnohem svobodnější. Jít znamená dýchat a dívat se, spolu, nebo každý za sebe. Zvláštní kouzlo má chození za noci – třeba z plesu nebo z divadla nebo z letního kina. A specifické je taky chození na kopce, protože to se musíte nejdřív trochu hecnout a pak nahoře se můžete rozhlídnout. Nádhera!
Chození je návykové – nemám ráda dny, kdy nevystrčím paty z domu. A děsí mě třeba představa dovolené na jachtě – proboha, co tam ti lidi dělaj? Nesnáším nemoci, které člověka uvězní mezi zdma. Nemám ráda celodenní polehávání na koupališti – ledaže je to mezi dvěma výstupama na Sněžku. A strašně se těším, až se s dětmi odpoutáme od pískoviště a vyrazíme!
Tibetští buddhisti prý říkaj, že to jsme celí my, zápaďáci s tím svým věčným neklidem. Vidíme kopec, a hned chceme nahoru. Oni, prozřivší, pod takovým kopcem žijí třeba celý život, ale taková hovadina je nenapadne. V Tao-te-ťingu se ideální společnost, jaké by se měl vládce snažit dosáhnout, popisuje jako pospolitost jedinců s plným břichem, v nichž nebují osobité myšlenky a je sice slyšet štěkot psů a vidět kouř z komínů v sousední vesnici, ale nikoho ani nenapadne, aby se tam šel podívat. Svatý klid. Klid až v hrobě, myslím si já! Když žít, tak v pohybu. Když milovat, tak radši vraždit než se nudit. Když vychovávat, tak radši vláčet po kopcích než nechat hnít. A na všechno si sáhnout a hned si o tom myslet něco po svém. Hu!
Není to samozřejmě ideální přístup – už moje profesorka na čínštině mi říkala: „Vám by to docela šlo, ale vy vůbec nemáte sitzfleisch!“ (dík Angele za opravu pravopisu). A to teda nemám. Můžu to trochu hodit na hvězdy – jak znamení střelce, tak čínského tygra jsou charakteristicky neposedná. Chvíli se pro něco nadchnout, ale hned zas běžet dál. A přece jsme, když pominu ty rodinné výlety, byli vychováváni v přesvědčení, že děti mají být vidět, ale ne slyšet, a dokázali jsme klidně a trpělivě usedět kde co. Jenže to mi nezůstalo. A místo, abych si přála klid v duši, bojím se leda toho, že z postávání u sporáku a posedávání u pískoviště mi zarostou nohy do země a že už s těma dětma na žádný pořádný kopec nevyběhnu. Že jim to neukážu. Že jim na desátém nebo patnáctém kilometru nebudu mít sílu vykládat svou verzi teorie relativity s nadšením, jaké produkují jen svižnou chůzí a v jisté nadmořské výšce vyplavené endorfiny.
Buddhista by řekl, že to chce trochu zkrotit, trochu si sem tam zameditovat. Já říkám: vzhůru a vpřed, přátelé, zpět ani krok!