Jednou už jsem tohle téma pojednala, ale většinu čtenářů na článku zaujalo hlavně to, že nějaká stíhačka (já) nechce manželovi dopřát pohled na vnady mongolských striptérek (bůh ví, že mě ta představa dodnes nadšením neplní). Když teď nabobství pánů tvorstva, co nadávají na asijský bordel (všechny významy slova), ale zároveň si z téhož bordelu (všechny smysly slova) nedokážou nic odepřít, popisuje chlap, plní mě to jistým zadostiučiněním.
Tahle kombinace pokrytectví a nezdrženlivosti se netýká jen cizinců-mužů a domorodých veselých slečen. Týká se obecněji kontrastu mezi siláckými opovržlivými řečmi na straně jedné a ohrnováním nosu nad věcmi, které jsou "jiné" nebo které se nezdají dost dobré (typicky jídlo), na straně druhé. Týká se taky ignorování místních zvyklostí, kašlání na pravidla a zběsilého dopřávání si – třeba v nakupování, bez ohledu na to, jestli je zboží kradené, pirátsky zkopírované nebo vyrobené nešťastníky z venkova za misku nudlí denně.
Je třeba podotknout, že spousta expatů, kteří se takhle ubožácky chovají, vzešla z nadšenců, kteří přijeli do Asie studovat nebo pomáhat, ale kteří se párkrát zklamali a zatrpkli. Asie je hodně vynalézavá v nepříjemných překvapeních. A pro takové, pánbůh odpusť, mám asi větší pochopení, než pro zaslepence, kteří odmítají vidět v Asii cokoli špatného a zarputile argumentují právem na kulturní odlišnost a břemenem bílého muže (egoistického, konzumního a poprávu odsouzeného do propadliště dějin).
Pro mě Čína ani Mongolsko nepředstavují ideál, kterým bychom se měli inspirovat, a pořád věřím, že většina tamních obyvatel by měla větší šance na šťastnější a lepší život, kdyby se narodila v Evropě. V Asii se žije hodně tvrdě a bez záchranných sítí. To (a nikoli odlišná kultura), myslím, stojí u kořene většiny unfair jednání a prodejnosti kdečeho. Přesto (nebo právě proto) je čest v Asii hrozně důležitá. A proto expaťácké móresy a excesy zraňují místní lidi často víc, než se zdá.
Fajn. A teď, když jsem chorobu expatismu vylíčila v náležitě černých barvách a se vším spravedlivým roztrpčením, je na místě přiznat: taky to dělám. Taky nadávám, taky se nadřazuju a taky nakupuju. Někdy. Ale bojuju!
Ono to totiž nejde všechno naráz. Asi je dost lidí, kteří se v Asii chovají jako idioti hned a napořád. Ale taky je nás dost takových, u kterých pokrytectví a poddajnost vůči nabízeným ne-košer slastem probublávají postupně, jako by sondovaly, jestli se necháte. A to, jestli sklouznete a stanete se tlusťochem se zlatým řetězem na krku, co machruje na baru a ráno poblije dvůr, záleží hodně na tom, jak moc sami sobě začnete slevovat. Jde to až příliš snadno, když se přesvědčíte, že Asie je příšerná, že pravidla tu stejně nikdo nedodržuje a že jako cizinec-ufon s devizovým platem si můžete beztrestně lajsnout, cokoli vás napadne. Cestu dolů taky účinně promázne alkohol – na vztek, na odlišnost, na nudu… a už se vezete.
Myslím, že recept na tuhle expaťáckou nemoc není v nekritickém zavírání očí. Že není k ničemu dobré chtít všude a všechny milovat a z každé kultury být na větvi. Zblbnete nebo vyhoříte. Myslím, že taky není dobré hledat hned všude životní přátele a souznění duší. Je skvělé mít mezi místními lidmi známé a kamarády, ale když to nevyjde, pořád máte ještě šanci udržet se na rozumné lajně, když se pořád úkolujete a když své okolí nepřestanete prozkoumávat. Alespoň mně se to zatím docela osvědčuje.
Často si vzpomenu na Totem vlka – o čínském studentovi, kterého za kulturní revoluce převeleli do extrémně obtížných podmínek mezi pastevce ve Vnitřním Mongolsku. Vytržený z rodiny, z kruhu přátel a z městského prostředí se ocitl ve stepi, kde střídavě mrzlo a pražilo a kde dřinu kolem dobytka ztrpčovala oblaka komárů. Šílené. Mohl se zhroutit, zcvoknout, zatrpknout. Ale vymyslel si, že bude zkoumat vlky – objížděl lidi a sbíral příběhy, všechno zapisoval, pořídil si vlče. A dopracoval se až k lásce k tomu nehostinnému kusu světa.
Neříkám, že v Mongolsku žijeme v extrémech nebo že šíleně strádáme. Vůbec ne. Ale i tak je třeba být ve střehu, pořád si držet standard – trochu jako když vězni v cele dělají každý den 100 kliků. Nabobství a nezřízenost jsou expatové nemoci z povolání – a bohužel se na ně nedá pojistit. A prevence, třeba i trochu ulítlá, je lepší než kocovina. Myslím.
P.S. Představa, že se má člověk ustavičně nutit k mentálním klikům, jako by byl v cele a aby neskončil jako ostuda lidstva, je prý podle psychoterapeutů dost nezdravá. Nu což…