Reklama
 
Blog | Lucie Kellnerová Kalvachová

Noční můra „birthday party“

Možná je to v Čechách dneska podobné. Nevím. Jsme pryč už skoro dvě pětiletky. Tady v Norsku (na jih a na západ odtud je to prý podobné) jsou dětské narozeniny velká věda. Slaví se ve velkém stylu a nemenším měřítku. Zve se běžně celá školka, natožpak školní třída.

Překvapivě mnoho rodičů je ochotno pozvat si dětskou demoliční četu přímo domů (dokonce i když nemají k dispozici zahradu, kam by účastníky izolovali). Ti prozíravější pronajímají nejrůznější prostory, počínaje plaveckým bazénem, přes technické muzeum až po hadí farmu. Nejosvědčenější a nejčastější jsou hrací centra, kde účastníci mohou bez omezení skákat, lozit, vřískat, spouštět se z obřích skluzavek a bombardovat se molitanovými míčky. V okamžiku O jsou pak svoláni do tématicky laděného kumbálu (pirátský, fotbalový, princeznovský, disco atd.), kde dostanou párek, Coca Colu a uždíbnou z dortu, který stál většinu matek bezesnou noc, ale málokdy je doceněn.

My první dva roky odolávali a minimalizovali dětské narozeniny na setkání českých a poločeských rodin s opékáním buřtů a kontrolovaným veselením. Letos už to neprošlo. Osm let, to je koneckonců věk, který si žádá jistou vážnost a uznání. Pozvání spolužáků bylo nevyhnutelné. Jak na to?

Ne že by mezinárodní charakter oslavy znamenal negativum. Pestrost je dobrá. Zúčastnili jsme se nedávno oslavy čtyřletých narozenin ve společnosti norských, dánských, čínských a íránských hostů a vybavuji si zřetelně, že uprostřed hovoru o komiksech Marjane Satrapiové a o fyziologických předpokladech Evropanů vs. Aziatů pro rychrobruslení mi situace připadala oslnivě skvělá. V následujícím okamžiku jsme zjistili, že děti v koupelně vysypaly koš se špinavým prádlem, přidaly obsah koše s prádlem na žehlení a na něj zřejmě již nějakou chvíli snášejí obsahy šatních skříní. Vrstva oblečení sahající souvisle až k vaně, za záchodovou mísu a pod umyvadlo měla v okamžiku zjištění asi půl metru do výšky.

Reklama

Vrhli jsme na sebe s ostatními dospělými pár zděšeně tázavých pohledů, ale protože si nikdo nebyl jistý, co všechno je v jiných rodinách povoleno a co zakázáno, popřípadě jakým stylem se přestupky řeší, děti vyvázly jen s lehkým napomenutím. Pochopila jsem z toho dvě věci. Zaprvé, že transkulturní dětský think tank dokáže vymyslet COKOLI. A zadruhé, že děti, které jsou si nejistoty dospělých vědomy, s realizací šílených nápadů nebudou váhat.

Začalo se mi zdát o šlehačkových bitvách, skocích z palandy, čůracích závodech na balkóně a malůvkách lihových fixem na omítce. Bylo jasné, že v našem pronajatém činžovním bytě se oslava konat nemůže. Vzali jsme v úvahu hrací centra a byli jsme ochotni i dost slevit z našich výchovně ideových východisek, ale bohužel centra nebyla ochotná slevit z ceny 550 CZK na jednoho účastníka. Začali jsme tedy vymýšlet scénář a legendu bojové hry v parku. Na četníky a zloděje? Na znepřátelené pirátské posádky? Jak ale zajistit bezpečnost tuctu osmiletých neřízených střel v neohraničeném prostoru? Kdybychom hráli na uprchlé vězně, možná by mohli celou oslavu absolvovat svázaní švihadlem…

Nakonec, a to je pointa tohoto článku, zvítězila jednoduchost: jedno družstvo, jeden dospělý supervisor (plus svačinář v cíli) a úplně jednoduchá legenda. Na startu stačilo oznámit: „Vydáváte se na honbu za pokladem. V parku je na dvanácti stanovištích schováno vždy po jednom klíči a dvou čokoládových mincích. Klíč má hodnotu dvou bodů, mince jedné. Kdo nasbírá nejvíc bodů, vyhraje cenu. První naleziště je tamhle na tom mostě.“ S obrovským rykem se rozeběhli a hledali. A stejně nadšeně pak plnili ještě pár jednoduchých úkolů, za které získávali extra body (zasáhnout strom tenisákem, vyfotit se u sochy, najít pytlík s nakrájenou houskou pro kačeny, sklouznout se z nejdelší klouzačky na hřišti atd,.).

Nevadil ani osmistupňový mráz, zvlášť když v cíli čekal čaj, párek v rohlíku a sladká odměna pro každého. Nejlepší hledači měli navíc Kinder vajíčko. Jako omluvu uvědomělým rodičům jsme do každého pytlíku s výslužkou přidali dětský zubní kartáček. Děti odcházely spokojené, oslavenec sdělil, že příště to může být klidně taky takhle. Maminka jednoho z účastníků mi druhý den u školy řekla: „It was very Czech, wasn’t it?“ Nevím přesně, co tím myslela, ale rozhodla jsem se to brát jako kompliment.