Kdybych si musela vybrat, byla bych raději cukřenkou na jídelním stole než divokým koněm v nedozírných pláních. Radši rodinu než nespoutanost. Bez debaty. Ale tuhle extrémní volbu přede mě naštěstí nikdo nestaví: Jen běž, ženo, občas se proskoč a vrať se s dobitými baterkami…
Díky, světe!
A děkuju znova a víc, když vidím tyhle obrázky – ponaučení o tom, že dobrá žena sedí doma, dovedené do důsledků.
Zlaté lilie – neboli ovázané nohy (čchan cu) – se v Číně začaly objevovat během 10. stol., rozšířily se napříč téměř celou společností a přetrvaly až do pádu císařství v roce 1911, kdy byly úředně zakázány. Odhaduje se, že tuto drastickou proceduru podstoupila celkem asi miliarda žen. Vyhnuly se jen ty nejchudší, které musely těžce fyzicky pracovat, což bez funkčních nohou dost dobře nešlo.
Nohy se začínaly vázat (lámat) mezi třetím a sedmým rokem života, proces byl postupný a trval asi dva roky. Výsledkem bylo doživotní zmrzačení. Kromě deformace nožní klenby také potíže s prokrvováním, zarůstáním nehtů a odumíráním tkání. Obvazy se proto máčely v parfému, který měl hnisavý zápach přebít.
Zdeformované nohy ženám účinně bránily v pohybu a byly proto asociovány se základními konfuciánskými ctnostmi: počestností a poslušností. Zlaté lilie, stejně jako vrávoravá chůze, kterou způsobovaly, se zároveň považovaly za velmi sexuálně přitažlivé a objevují se hojně v erotickém umění – hlavně v poezii a v malířství. Většina mužů přitom vlastní zmrzačenou nohu bez obvazů nikdy neviděla.
Reál viz zde:
Existuje názor, že jevy jako jsou "zlaté lilie" nelze odsuzovat, neboť se jedná o "kulturní odlišnost", které nerozumíme. Ve Wikipedii je článek o "foot binding" uvozen výstražným upozorněním, že text nemusí být dostatečně nezaujatý!
Já si vzpomněla na několik naturalistických popisů lámání dětských nožiček v čínské moderní literatuře. A přestože to téma bylo do značné míry tendenční, protože se hodilo jako drastický doklad prohnilosti a ničemnosti "staré Číny" (oproti té nové, rudé, progresivní), na podstatě věci nevidím nic sporného: takovéhle plošné mrzačení populace JE odsouzeníhodné.
Jsem přesvědčená, že bez ohledu na místo a čas každý člověk potřebuje jistou míru osobní svobody, v níž se může realizovat. Zlámané, neustále hnisající nohy (stejně jako jakékoli jiné mrzačení) tuhle základní svobodu člověku berou. A operovat v téhle souvislosti kulturním relativismem je podle mě nesmysl, navíc ještě docela nebezpečný.
