Takže nomádi – řekla jsem si onehdy nad kufrem v nové předsíni, když už mi to nějak ani nepřišlo. Prostě jsme nastrkali trika, knihy a hračky do skříní, a bylo. Pak mi vytanula Baumanova „tekutá modernita“ – že prý po pár tisících let, co měli převahu usedlí zemědělci, začíná doba nahrávat kočovníkům – mobily, levné letenky, nadnárodní business a tak.
Jenže tady v Mongolsku jsme zjistili, že nomádi fungují úplně jinak. Stěhují se čtyřikrát do roka, vždy po stejné trase. Na stanovištích ve stepi mají kůlny, ohrady, studně a třeba i basketové koše. Čili nomádi nejsou žádné poletuchy – mají kořeny pevné, akorátže vícečetné. My jsme poletuchy. Fluktuanti. Není pro nás zdravé příliš ulpívat. Pohybujem se v komunitě, která je průtoková – obchodníci, učitelé jazyků, experti, diplomati – přijedou, pobudou, a nashle. Bernie (učitelka) v jednom studeném městě říkala: „po dvou, maximálně třech letech vždycky musím pryč, skoro jedno kam, jen tam nesmí být vlhko, to mi nedělá dobře na revma.“ Bonnie (novinářka) řekla: „Všude žijou lidi.“ Chce to jen zvyk. Nejspíš.
A do toho děti. Co s jazykama? Jak s výchovou?! Najednou ukazatel „takhle je to normální“, „takhle se to dělá“ a „tohle už je to divný“ nefunguje. Zdeněk (psychiatr) říká: „Normalita je jen otázka referenční skupiny.“ Jenže v našem fluktuantském světě je referenčních skupin až moc. A další si klidně můžeme i vycucat z prstu, protože rčení „jiný kraj, jiný mrav“ znají skoro všude, a cizincům (těm ufonům) se toleruje kde co. Žijeme v meziprostoru.
O tom chci mít tenhle blog – jaké to je, když kategorie „normálnosti“ je jaksi špatně použitelná…