Máme spoustu známých a dokonce, p-n-b-h zaplať, i mnoho přátel: lidí dobrých, milých, spravedlivých, se kterými se dobře je a dobře povídá, kterým za mnohé vděčíme, se kterými jsme leccos prožili. Co jsem se zaregistrovala na Facebooku, vynořují se najednou i ti zasutější, z dávnějších dob a odlehlejších míst – ze základky, ze skauta, z gymplu, z vejšky, z práce, z Číny, z Mongolska, z internetu. A protože Česko je malé, tak se tyhle skupiny všemožně propojují a nabízejí – jak to pojmenovat? Když řeknu „společenskou síť“, je to studené jako psí čumák, ale „síť“ je taky „záchranná síť“ – teda když ji máte poctivě zalátanou. I když taková rybářská síť nebo pavučina má být všude stejně pevná, kdežto tenhle společenský network se od pevného středu ztenčuje do vytracena a nevadí to.
Takže přátele máme. A nemáme na ně čas. Je mi vážně trapné, jak se každému věčně omlouvám a vymlouvám. Ale fakt to nejde. Už jsem tu párkrát přetřásala, že jsem společenský funkiller, neurotický introvert, co ze společnosti prchá s tikem v oku a doma by se nejradši zabarikádoval. Neshodla jsem se s mámou, která chtěla na chatě kácet smrčky kolem plotu, aby bylo vidět na louku a k lesu, zatímco já hlavně nechci, aby bylo vidět dovnitř.
To v Ulánbátaru mi jedna Indonézanka po chvilkovém, celkem nicneříkajícím rozhovoru nad pískovištěm povídá: „Bydlím támhle a můj dům je vám otevřený 24/7.“ A vypadala, že to myslí vážně! Dlouho mi to leželo v hlavě, protože takovou věc já bych nikdy neřekla. Jasně, dveře máme neustále otevřené rodině a pak ještě pár jedincům v případě nouze. Ale jinak si myslím, že aby bylo možné někoho pozvat domů, je třeba mít naklizeno, napečeno a být jaksi psychicky připraven. Zvládám to jen v intervalech delších než krátkých. Tak za to mám trochu výčitky.
Ale jakkoli tohle zní misantropicky, musím jedním dechem veřejně prohlásit, že přátelé a setkávání jsou nebetyčná radost a já jsem ohromně vděčná, že nám jich život nadělil tolik. A to chci hlavně říct: že sice „život jde dál“, ale některé věci přetrvávají – a já si krom těch opravdu nejbližších pěstuju s radostí city pro holky, se kterými jsme si kolem náměstí Míru za časů Wilhelma Piecka dávaly k obědu biokys a makovku, protože komu by se chtěla stát fronta na oběd. Taky jsme na Pražském vajíčku LP 1989 recitovaly Ernst Jandl Rozvrzaný mandl: Vrrrrr, haf haf, žirafa žirafa… a dál už to neumím, ale tehdy jsme měly vyhrát – oni nám to s tím pásmem z Gellnera beztak vyfoukli jen proto, že tak nevázaně máchali lahví Veltlínského. Chovám též neochvějné city pro oddílovce načichlé kouřem, ještěže mají taky děti a že je taky nechávají načichávat kouřem, takže letos, když ne my, tak aspoň prťata, z nichž některá už umějí číst (!), se sešla na naší staré táborové louce pod týpkem. Častokrát, při nejrůznějších příležitostech, mi před očima vytane tvář některého rozpolcené orientalisty se slabostí pro rozervanou poezii a sebemrskačským odporem k čínskému businessu, který ho živí. A další, se kterými jsme objevovali úplně nové končiny, do kterých nás život co chvíli postrčí. Těch tváří je mnoho, ale neslévají se, tam kde bylo navázáno srozumění, zůstávají ostré.
S těmihle lidmi mám vždycky chuť se sejít. A jakkoli nerada se účastním společenských mega-akcí, a jakkoli nervózní mě činí zvaní domů, nadšeně se s nimi scházím jednotlivě v otevřeném prostoru, pročež neustále (nepoučitelně) sobě i jim slibuju (a myslím to smrtelně vážně), jak dáme kafe, vyvedeme děti na hřiště nebo vyrazíme na výlet. A pak se to zdaří jen ve zlomku případů, nejspíš uspěchaně a s příslibem, že si co nejdřív musíme všechno doříct a podniknout něco „doopravdy“, což se pak skoro nikdy neuskuteční.
Nevím, jak to dělají jiní lidé. Introvert přece musí být každý druhý. Ale my jsme navíc věčně jednou nohou nakročení k odjezdu do dálav a k tomu musíme po obědě spát, alespoň trochu pravidelně svačit a aspoň občas stihnout večerníčka. Možná že v téhle životní fázi to ani nejde jinak než žít především v rámci nejužší rodiny a lidí, které bez potřeby plánování potkáváme na hřištích a v samoobsluze. A pak taky, budiž nám to odpuštěno, v kontaktu s těmi, od kterých něco potřebujeme – půjčit lyže, navrhnout stavební úpravy, dohodit doktora. Možná že s ostatními přáteli halt musíme vydržet na pár emailech a sem tam fotce odrůstajících dětí a jen doufat, že na nás nezanevřou, dokud se životní situace neotočí a nepřihraje nás k sobě zase blíž. Anebo, že od nás budou (v rámci „společenské záchranné sítě“) něco potřebovat, když budeme zrovna k mání a budeme jim to moct dát.
Teď už jsme zase v luftě a spoustu plánovaných setkání jsme nestihli, i když čas strávený doma se tentokrát počítal na celé měsíce. Zkrátka nevyšlo to, i když, abych to tak řekla trochu pateticky, v srdci vás máme.
Tak promiňte, přátelé.