Pravdu nevypíšete. Říká se, že na úplné (tedy pravdivé?) popsání jediného okamžiku by nestačily ani stovky stránek – tolik se na něm podílí smyslových vjemů, myšlenkových pochodů a kauzálních i akauzálních souvislostí. A to nemluvím o zkreslení, které nastává převedením reality do jazykového kódu. Vždycky musíte vybírat, musíte pojmenovávat a musíte vybrané a pojmenované seřadit. Samozřejmě se můžete vyhnout ne-pravdě, ale praxe ukazuje, že ne-mimetické (t.j. ne-napodobující – tedy ne-pravdivé?) postupy leckdy vedou k účinnějšímu postižení skutečnosti. Třeba obraz bílého koně u černého jezera může vystihnout váš pocit v ranním metru líp než reportážní fotografie. Tolik úvodem.
Lidi se mě ptají, jestli je "To be continued" podle pravdy – a myslí si, že je, protože vidí reálné předobrazy některých postav a situací. Jsou tu úzkosti, nejistoty, hledání, židovské kořeny, Izrael, komunisti, přírodní vědy, knihy, horská turistika, stáří… a to všechno k nám patří a já se k tomu hlásím s hrdostí a láskou. A fakt taky je, že jsem svým nejbližším lehce prošacovala skříně, vytrhala jsem z nich kusy zážitků, vyjadřování a každodenních rituálů a navěsila jsem to na svoje hrdiny. Ale to neznamená, že postavy či dění v téhle vyprávěnce jsou skutečné. Je to jiný svět a v něm lidé s vlastními tvářemi, osudy a povahami. Jejich příběhy se nestaly a jejich osobnosti jsou venkoncem jiné, než jsme my. Nemám v úmyslu psát kroniku čehokoli nebo kohokoli.
Získal si mě Jiří David, protože si do záhlaví respektího blogu napsal cosi o patologické radosti ze sdílení. Mám ji taky. A nejde přitom o bezbřehé vylévání reálných intimit. Michal Matoušek napsal před časem o Jirkovi Němčíkovi, že otevírá brány do světa pocitů. A to je asi ono – skládat texty tak, aby se skrze ně daly sdílet pocity. To bych ráda – zvlášť tady.
Líbí se mi představa, že všichni hrdinové, kteří v příběhu vystupují, jsou vlastně aspekty jedné a též bytosti v různém věku či rozpoložení, téže bytosti, která se pokaždé pokouší jít trochu jinou cestou, ale všude narazí a musí překonat nějakou překážku. A ráda bych, aby se tak postupně vyjevilo, že zkušenost je cennější než nevinnost a taky cosi o důvěře, ale jestli se to daří nebo ještě ve zbývajících kapitolách zdaří, zůstává otázkou.
—
Udělám teď jednu zvláštní věc – dám svým postavám tváře. Je jednou z výhod psaného textu, že si tváře můžeme tu víc tu míň konkrétně sestavovat během čtení, ale snad to takhle nebude vadit, zvlášť když řeknu, že následující obrázky jsem sesbírala po všech internetových čertech a ďáblech a že s příběhem tedy nemůžou mít ani v nejmenším nic společného. Nebo můžou?
Princip je jen jeden, podobnosti jsou nevyhnutelné.
Rodina Roth v jídelně Villy Droni. Zleva sedící nejstarší dcera Elsa, matka Ethel (výjimečně v zástěře, jinak žena vamp), dcery Trudi a Róza. Nad nimi stojí nejstarší syn Oskar, mladší Karel a Elsin snoubenec Jan Nebeský s kolegou. Otec Artur Roth na fotografii není (poznal by se podle plnouvousu).
Olga a Trudi na začátku války
Bába po válce s manželem Karlem Šternem
