Vybavuju si docela živě doby, kdy jsem si přála žít v kibucu, kde každý pracuje podle svých možností a dostává podle svých potřeb, a to nejlépe v hodně barevném mezinárodním provedení, kde jsou si všichni bratry. Dneska už nevěřím, že by takhle přerozdělovací model fungoval bez kradení, bez osekávání individualit do krychliček a beze ztráty motivace. A jsem skeptik i co do globální pospolitosti. Myslím, že nejsme „v zásadě stejní“ ani v rodině, ani v jedné ulici, natož napříč kulturami, a že komunikace je obtížná a hodně zmatečná asi častěji, než si uvědomujeme. Myslím, že máme kořeny prorostlé v domovině a hluboko v sobě a že přesazování a sdružování převážně bolí a drhne. (Transkulturní srozumění)
Norsko je levé hodně. Vyděsila jsem se, když fotku našich dětí na školkovém hřišti uveřejnily noviny s názvem Třídní boj. Ale kamarádi tvrdili, že prý se „to tak nedá brát“, že v Norsku „je to všechno posunuté“. V kulturně historickém muzeu mě v sekci středověkých uměleckých řemesel pobavil úvodní text o tom, že člověk nemá toužit po bohatství, protože jsou tu přece jiné, lepší hodnoty jako zdraví a láska. A zaujalo mě taky to, že prý slovo „elita“ je v Norsku pejorativní (řekla bych asi tak jako v Česku slovo „průměr“). Teď po katastrofě mi atmosféra taky připadá trochu moc budovatelská I když vím, že Norové mají na vysoký standard pro všechny, s korupcí zametli a soukromí ctí ukázkově.
Ale zpátky k dění po katastrofě – jak se jevilo z útržkovitých hovorů s domorodci, zkušenějšími Čechy a z novin přes Google překladač (fantastický vynález):
Naše krásné Norsko, naše dobrá společnost, naši milí politici
Ve dnech po masakru to vypadalo, že celé Norsko nejen truchlí, ale i dýchá s pozůstalými. Na smutečním průvodu další úterý se sešlo téměř 200 000 lidí, v celém Oslu byly vyprodané růže. Na zádušní mši plakal i premiér. Politici i královská rodina žili s pozůstalými a zúčastnili se mnoha pohřbů. Lidé je za to mají ještě raději než dřív (za měsíc u voleb se ukáže, jak moc). Na webu jsou formuláře pro kondolence. Když se minulou středu muselo začít s odklízením květinových závějí v centru Osla, otevřela se hned debata, kde vytvořit vzpomínkové místo na 22. červenec – nejen jako formální památník, ale hlavně z praktických důvodů – prostě je zapotřebí místo pro vzpomínání, květiny, svíčky a vzkazy.
Zároveň se ozývá, že Norsko se nesmí změnit, protože je dobré takové, jaké je. Norové jsou velcí patrioti! Deník Aftenposten dal na webu prostor anketě a hlasování: Co se vám nejvíc líbí na téhle společnosti. Odpovědí je mnoho set a hlasujících několik desítek tisíc. Vedou příspěvky v tomhle duchu: Dlouhá dovolená; Všeobecné volební právo; Že jsem slyšel premiéra, jak se na večírku představuje: ‚Ahoj, já jsem Jens, bratr Kamily.‘; Že je odevšud blízko k moři; Otcovská dovolená; Že jsou povolené debilní názory; Imigranti s dialektem; Že se dá kdykoli kdekoli na kole; Že se ráno probouzím beze strachu a trápí mě jen banality; Že jsem potkal ministryni XY v metru v teplákách; Že národním jídlem se stala mražená pizza; Víra, že běžky z nás dělají lepší lidi …
Ještěže to byl Breivik
Lidé se shodují, že zaplať pánbůh, že pachatelem byl úchylný narcis Breivik a ne muslimští teroristé, protože to by bylo starému Norsku vážně konec. Novinami proběhl návrh, aby památeční místo mělo formu mládežnického centra pro multikulturní setkávání.
Já radši mlčím, o třetinovém podílu převážně muslimských přistěhovalců v Oslu si totiž myslím „ano, ale…“, a to „ale“ se teď nesmí říkat, protože je to skoro souhlas s Breivikem, což atd. K tomu se přidávají informace a obrázky z afrického hladomoru – a čím jiným odpovědět než maximální solidaritou.
Moje „ano“ se vztahuje na pomoc v nouzi. A vztahuje se i na to, že pestrost je nádherná – namátkou třeba zdejší somálské ženy s gazelíma očima. Pestrost je i užitečná – a nemyslím jen kvůli té věčně zmiňované „špinavé“ práci a demografickým křivkám, ale taky proto, že, obrazně řečeno, monokulturu vždycky snáz sežere kůrovec, a že pestrost je inspirativní, zatímco v jednolitosti číhá degenerace. Pestrost otevírá obzory, rozšiřuje možnosti výběru a osvobozuje.
Moje „ale“ se tady v Norsku týká hlavně ženských – koukám na domorodky, co myjí nádobí důsledně jen obden, po večerech běhají ztemnělými parčíky a o dělbě mužsko-ženských rolí v rodině si myslí, že jsou předpotopní a barbarské, a na jejich ošátkované muslimské spoluobčanky, které ani v poledne nevyjdou bez garde, a vidím spoustu potenciálních problémů. Připadá mi do očí bijící, že přistěhovalecké čtvrti Osla se řídí vlastními pravidly. A myslím, že je oprávněné pochybovat, zda i tam vládne filozofie „diverzity, tolerance a rovnoprávnosti“, která je pro Nory tak důležitá.
Dovolený teror?
Norsko má pro muslimskou část světa slabost. Krom podpory muslimské imigrace se to projevuje i na vztahu k Izraeli, čímž nezabíhám od tématu, ale naopak se dostávám k jedné zvláštní okolnosti masakru na Utoye. Den před tím proběhla na ostrově za účasti norského ministra zahraniční debata na téma Izrael – Palestina. Mládežníci měli transparenty „Bojkot Izraeli“, prý dost je dost a ať žije svobodná Palestina. Všimla jsem si už dřív, že tohle téma budí v jinak klidných a střízlivých Norech nečekaně silné emoce. Kde se to bere, nevím. Dokonce jsem se dočetla z třetí ruky (ale prvotní zdroj jsem nenašla), že po masakru někteří přeživší vypověděli, že když Breivik začal střílet, považovali to za zážitkové cvičení ilustrující hrůzu izraelské okupace.
Izraelský Jerusalem Post pak ve sloupku The Oslo Syndrome napsal, že pravá příčina Breivikova jednání se skrývá nikoli v nenávisti k muslimům a k levicové politice, ale v tom, že norská vláda a veřejnost jsou ochotné za jistých okolností ospravedlnit terorismus jako prostředek k prosazování politických požadavků. Reakce byla bouřlivá a Jerusalem Post se omluvil, ale to téma asi ještě bude trochu třaskavé.
Lidsky lidsky
Začala jsem tohle téma levicovým taháním za uši – že jak se začne o společné práci, krásné společnosti, politicích, kteří svému lidu rozumějí, a o podpoře chudých a utiskovaných, dívám se, kde se v zájmu Utopie začnou zastřihávat křidýlka a urážet vystrčené hlavy. Ale Norové působí dojmem, že jim jde skutečně pořád o reálné lidi a jejich prospěch. V centru zájmu byly pořád konkrétní postižené rodiny a jejich konkrétní bolest. Je tu spousta lidí, kteří mají velký díl hrůzy ještě před sebou – buďto s překonáváním ztráty anebo také se syndromem přežití spojeným s výčitkami za to, že zatímco okolo umírali přátelé, dotyčnému se smrt vyhnula. O tomhle se, pokud můžeme pozorovat, hodně mluví. Zato se překvapivě málo zobecňuje, málo divoce spekuluje a málo vzletně řeční. To obdivujeme.