To zdání, že je to tak jednoduché. Sportovec se vykašle na olympiádu, čínská vláda přehodí výhybku a všechno bude fajn. A přitom je tolik v sázce a výsledky tak nejisté! Postavit se totalitě chce velkou odvahu. Málokdo to dokáže. Ale když už někdo tu kuráž má, musí dobře zvážit, co bude požadovat. Málo se ví, že pojem "lidská práva" na půl cesty mezi Západem a Čínou přichází o většinu své výpovědní hodnoty. Spousta Číňanů se na vás útrpně koukne a řekne: My nejsme tak sobečtí jako vy zápaďáci A podívejte se, kolik tu máme ekonomických problémů. Musíme pomalu, nejprve pro vlast a to ostatní přijde…

V Číně se nežije dobře. A tresty smrti a pracovní lágry, do kterých se posílá bez soudu, jsou jen špička ledovce. V následujících odstavcích (je to přeplácaný text a pro internet příliš dlouhý) jsem se snažila zkondenzovat, co a (trochu i) proč trápí Číňany. Je to dost hrůza – i když možná jinak, než se z mediálních zpráv zdá. Je to míň o boji za jednoznačné "dobro" a víc o každodenním ubíjení. Je to neveselé, strašně komplikované, zlepšení je každopádně běh na dlouhou trať a názory na to, co má být cílem, se různí. 

Osvědčuje se být hodně konkrétní, protože u abstraktních pojmů (jako jsou třeba lidská práva) často zjistíte, že se debata rozštěpila na o voze a o koze. Fakt.

nekecej a makej! 

Učit cizí jazyky je báječná práce, při které můžete beztrestně tahat z žáků rozumy. Před pěti lety jsem učila v severní Číně ve městě Čchang-čchun na Institutu cestovního ruchu, což byla taková náhražka pro neúspěšné anglisty. V Číně jsem pobývala i před tím a potom, celkem skoro čtyři roky, ale nikdy jsem se nedozvěděla tolik jako právě tady. 

Chtěla jsem vést na hodinách volnomyšlenkářské diskuse. Jenže studenti moc nechtěli říkat, co si myslí. Chtěli dávat "správné" odpovědi – a že je měli – na všechno! Dost mě to štvalo. Pak jsem pochopila. Čínští studenti ještě ve dvaceti letech nemívají ani partnerské ani pracovní zkušenosti a na svět se tedy dívají dosti dětskýma očima. A především: vykročit z řady je riziko, které rozumný Číňan jen tak z plezíru nepodstupuje – a ví proč. 

Čínský občan pod sebou nemá sociální záchrannou síť. Dřív soc. zabezpečení obstarávaly pracovní jednotky, ale ty berou s transformací za své. Náhradní důchody, pokud jsem to správně pochopila, vyplácí stát, ale jen v symbolické výši (cca 10 USD na měsíc). U doktora se platí hotově. Základní vzdělání je bezplatné, ale i učebnice něco stojí, natož když chcete dát dítě do lepší (ne-spádové) školy. Středí a vysoké školy se platí. Navíc, Číňané se tradičně starají o své rodiče. Teď to mají o to těžší, že s politikou jednoho dítěte připadají na jeden pár dvojí prarodiče. Takže je důležité dobře vydělávat. A vydělávat znamená obstát v konkurenci – v miliardovém národě to není jen tak. Navíc s filozofií, že každý je nahraditelný. Navíc v korupčním prostředí, kde máloco funguje fér.  

Není prostor na tápání – nemůžete jít na rok na dva do práce a potom si vzpomenout, že byste vlastně ještě studovali. A to vám od malička vtloukají do hlavy: Mysli na rodiče, poslouchej paní učitelky a služ lepším zítřkům své skvělé (nejskvělejší) vlasti! V období maturit, jejichž výsledky předurčují možnosti další studijní dráhy, se v každých novinách píše o sebevraždách neúspěšných. Nejsou jich zástupy, ale v každém městě pár – dost na ilustraci presu, v jakém čínské děti žijí.  

V tomhle kontextu je docela pochopitelné, že si prostě nerisknete „mladistvou revoltu“. Ledaže máte hodně bohaté rodiče, kteří vám zaplatí cestu až k diplomu. Což se děje. Jeden kolega, čínštinář, který vypadal o patnáct let starší, než ve skutečnosti byl, neb učil 35 hodin týdně v pěti různých školách, mě požádal, abych jeho dceru doučovala angličtinu. Čas už měla jenom v neděli. Do maturity jí zbýval rok a půl, ale trávila celé dny nad učením. Byla strašně nešťastná, že tloustne, ale nemohla s tím nic dělat, protože na cvičení nebyl čas. Taky byla nešťastná, že jí sice táta vydřenými penězi platí drahou střední školu, ale že spolužáci jsou samí boháči, kteří ruší při výuce. Ergo ona se málo naučí a neuspěje u zkoušek, přestože se TAK snaží. Nevěděla jsem, co jí na to říct. 

Připadá mi tahle čínská výchova trochu jako když kdysi holčičkám lámali a svazovali chodidla – taky bolavá a mrzačící metoda, ale „pro jejich dobro“. 

konexe nade vše 

Je to asi dva roky zpátky. Žili jsme v Pekingu a já potkala holku, která byla asi ze všech Číňanů nejblíž tomu, čemu se říká kamarádka, protože ke mně ani nevzhlížela ani mě nechtěla poučovat a převychovávat. Taky byla jedna z mála, s kým jsem si v čínštině (po deseti letech střádavě intenzivního studia) dokázala pokecat. Což se cení. 

Živila se jako prodejce brzdových destiček. Toužila po dětech, ale měla smůlu na chlapy, tak si oblíbila naše čerstvé mimino a chodila se mnou do parku tlačit kočárek. Celkem vesele mi vyprávěla, jak si pokaždé najde chlapa, co ji pak mlátí, a jaká je potíž dělat v Číně obchod. Mezitím se vyřizovala pracovní mobily – většinou samé špatné zprávy. Taky jsem moc nevěděla, co jí na to říct. 

Obcházela hlavně popelářské firmy, protože popelářská auta mají hodně kol a sběr odpadu provozuje město, takže je tam vidina alespoň nějaké spolehlivosti. Klamná vidina, jak se pak ukázalo. Obvykle to prý probíhalo takhle: vytipovala si manažera, přišla za ním, přinesla vzorky destiček a dárek (alkohol, cigarety). Za pár dnů zavolala, zda jsou se vzorky spokojeni. Odpověď byla většinou vyhýbavá. Pozvala manažera na večeři do drahé restaurace, odvezla ho tam svým autem, u jídla se tvářila svůdně, nechala si sahat na nohy a smála se každé hovadině, kterou dotyčný pronesl. Za pár dní zase telefon. Odpověď zase neurčitá, ale manažer se zmínil, že třeba jeho žena by ráda parfém té a té značky a jestli by se s tím náhodou nedalo něco dělat. Prodejkyně hned zavolala kamarádce do Vídně, poslala peníze a za pár týdnů naklusala do firmy s parfémem a ještě s něčím k tomu. Takhle to mohlo jít několik měsíců. Prodejkyně někdy firmě dala do užívání celé kompletní sady destiček s tím, že až se podepíše smlouva, zaplatí se za všechno. Někdy to fungovalo, někdy ne. Často byl po čase manažer vyhozen nebo přešel na jinou práci a celé jednání jako by se nikdy nestalo.  

Ptala jsem se jí, proč si přijetí vzorků a celých sad nenechá potvrdit. To ji pobavilo. Konkurence je obrovská a vždycky je dost těch, kdo nabízejí zboží na dobré slovo. Navíc u soudů je prý obchodních případů tolik, že se na vyřízení čeká mnoho let. A smlouvy nemají velkou účinnost – vždyť jakékoli razítko se dá objednat na každém rohu za pár drobných a něčí kuří noha taky nic neznamená. 

Vzpomněla jsem si na jednu pekingskou stanici metra, kde ošuntělí muži na půl huby nabízejí: „faktury, faktury, nechcete faktury?“ Účetní výkazy snadno a rychle. Řekla: „No jo, v Číně je hroznej bordel. To by se za Mao Ce-tunga nemohlo stát.“ Pak jsme si cestou z parku v krabicích od bot (co se dobře strčí pod kabát, kdyby něco) vybraly každá pět pirátských DVD za báječnou cenu 21 kč. 

Říkám si, kde nastává ten zlom, kdy se z vzorných studentů chrlících budovatelská hesla stávají bafuňáři, jimž je třeba za každou blbost šoupnout stovku, a podnikatelé, kteří v tom tak báječně umí chodit.

nebát se… 

Kamarádce, která si v Pekingu dělala literární postgraduál, někdo na univerzitě podstrčil poetický magazín bez ISBN. V podstatě samizdat. Jmenovalo se to Baozha (anglicky Explode). Louskaly jsme eseje a básničky a byly dojaté a pohnuté a zajímalo nás víc. 

Rozhodly jsme se udělat interview pro Literární noviny a kontaktovaly jsme šéfredaktora. Pak jsme se sešli v panelákovém bytě na kraji Pekingu – klasickém omláceném baráku, kde na chodbě nikdy nesvítí světla. Byt patřil jednomu z básníků zastoupených v almanachu. Šéfredaktor dorazil i s družkou, také básnířkou. Všechno to byli zvláštní, neobvyklí lidé, byla jsem tehdy ještě blbá to docenit. Šéfredaktor nám připadal trochu utopický – se zápalem v oku dštil proti sociální nespravedlnosti, boháčům a nemravnostem. Že s tím má vláda něco dělat. Byl první, koho jsem v Číně slyšela používat pojem „lidská práva“ v pozitivním slova smyslu – i když si pod tím představoval jakýsi komunismus s lidskou tváří. 

Říkali: Vědí o nás, jak by nevěděli. Ale nechávají nás být. Občas nás vyhodí z práce, abychom nezapomněli. Na svou obranu máme nachystaný paragraf o tiskovinách šířených v malém nákladu pro okruh rodiny a přátel. Ale moc dobře víme, že nám jde o pravý opak. Jednou přijdou. 

Když jsem se pak o interview zmínila dalším čínským známým nebo když jsem chtěla radu s překlady básní, odpovědi byly celkem unisono pochybovačné: co je to za lidi? o co jim jde? dej si pozor! a tyhle básničky nečti, to píšou duševně nemocný lidi, od toho radši dál. Dostaly jsme strach – vždyť co my víme, co je to za lidi. A co když příště nedostaneme vízum?! Vybavily jsme článek divnou úvodní poznámkou, jakože to, co šéfredaktor vykládá, se jinak v Číně moc nenosí.  

Tak jsme se krásně zcenzůrovaly. 

strašák jménem venkov 

Jednou jsem si se studenty chtěla povídat o pověrách a čínské astrologii, ale když jsem se zeptala, jestli je nějaký způsob, jak zjistit, co se stane v budoucnu, odpověď byla jednoznačná: Budoucnost tvoříme my, poznat ji můžeme skrze naše cíle! Zkrátka budovatelé. Šílení. 

Připadaly mi divné ty neustálé řeči o společenské odpovědnosti. Ale v Číně je pro ně polehčující okolnost – zprávy z venkova. V provincii Šan-si zahyne každý rok několik set horníků v bezpečnostně nezajištěných dolech. Ale místní obyvatelé nechtějí o zavírání dolů ani slyšet – z čeho by žili? Podobně dětská práce – z čeho budou rodiny v chudých oblastech žít, když se provinilé továrny zavřou? Při záplavách na Jang-c´ přijdou každoročně o střechu nad hlavou desítky tisíc lidí. Mluví se o oblastech, odkud odešli skoro všichni muži v produktivním věku do měst za prací. O oblastech, kde úředníci terorizují „své“ obyvatele, vybírají falešné daně, zastrašují a týrají oponenty. Mluví se o negramotnosti a mizivé kulturní úrovni ve vnitrozemí. Rozdíl mezi venkovem a neuvěřitelně rychle se rozvíjejícími městy (potažmo východním pobřežím) je čím dál propastnější. Atd. atd atd. Na venkově přitom žije přes 70% obyvatel Číny. 

Tristní stav čínského venkova je argument, který platí na uvědomělé čínské občany – cože byste chtěli? podívejte se na venkov! nejdřív musíme něco udělat s ním! A na to je třeba pevné centrální ruky, protože podívejte se na místní úředníky! Napadlo mě párkrát, že třeba venkov žije idylicky, a vláda jen mává tím venkovským argumentem, aby lidi umlčela. Ale asi ne – ono stačí projet vlakem třeba zrovna přes neutěšenou krajinu hornické provincie Šan-si… 

vše pro národ

 

Když byl v Praze jeden z nejznámějších čínských disidentů Wej Ťing-šeng, tvrdil, že vidina pořádání Olympiády dožene Čínu ke spoustě důležitých ústupků na poli lidských práv. Že se Číňanům bude žít líp. Je to asi osm let. Dnes je Olympiáda za dveřmi a mně se zdá, že až skončí, nebude hlavním vítězem čínský jedinec, ale čínský nacionalismus – že funguje spíš zaříkadlo: „obětujte své zájmy na oltář národní prestiže“ než co jiného. 

Číňani na nacionalismus slyší. Čína musí být velká a silná, jen tak budeme šťastní, říkají pekingští taxíkáři, kteří ohromně rádi diskutují o politice, především o Taiwanu a komunistech (že to v Číně taky brzo praskne). Taxikáři jsou v pohodě. Ale viděla jsem demonstrovat čínské studenty před japonskou ambasádou. Japonci tehdy zatkli skupinku (zřejmě) provokatérů, kteří se vylodili na sporných Spratleyho ostrovech, a Čína žádala okamžité propuštění. Nikdy jindy jsem neviděla tak rozvášněný dav a tak nenávistné tváře. K ambasádě je vozily nepopsané autobusy a v nedalekém parčíku seděla zlověstná zásahová jednotka v černých kuklách a s plexisklovými štíty. Nečinně. 

Olympiáda bude určitě velkolepá. Precizní, oslnivá, krásná. Už pár let běží na centrální televizi speciální olympijský program. V různých soutěžích se hraje o možnost účastnit se na Olympiádě jako dobrovolník. Taxíkáři se učí anglicky. Peking se za pomoci špičkových světových architektů mění v úplně jiné město. Věřím, že všechno fantasticky klapne. Bezpečnost bude stoprocentní. Čínští sportovci asi zlomí všechny rekordy. Číňané budou velmi hrdí. A světová veřejnost si uvědomí, jak je Čína skvělá. 

Ale nemůžu si odpustit jednu paralelu: Na konci 80. let se v Číně i mimo ni proslavil malíř Xu Bing, k jehož pamětihodným dílům patří „Duchové tlučou na Velkou zeď“. Byl to vlastně spíš happening, když se skupinou studentů vytvořili frotáže asi dvoukilometrového úseku Velké zdi (Frotáž je technika reverzního tisku – jako když dáte na pětikorunu papír, přečmáráte to tužkou a na papíře zůstane obrázek). Mělo to prý ilustrovat marnost megalomanských projektů. Myslím, že to trefil – že tyhle nelidsky velké počiny člověku nedělávají dobře.  

Nebo dělávají? Stojí ti Číňani vůbec o nějaká lidská práva? Ten výraz je zprofanovaný, hledí se na něj často jako na prostředek vměšování do vnitřních záležitostí nebo projev amerického imperialismu. Pak se taky odkazuje na venkov – copak můžeme, když….? A podívejte se na Rusko, tam „to“ pustili moc rychle a celá země šla do háje, zatímco pohleďte na nás! Hlavně aby Čína byla silná, štěstí jednotlivců přijde potom. My nejsme tak sobečtí jako vy, zápaďáci (!) 

Po těchhle hovorech beru do ruky xeroxy ze samizdatu, a ujišťuju se, že přece jsme (!) stejní: 

Tu Ja: mlčenlivá (1994) 

zimy už půlka pryč / za městem nic než stromy, vítr / bílá linka prašné cesty / pár zamlžených vísek / a nebe temné, / jako by bylo před sněhem / jako by vzápětí měla padnout noc / v předjaří svět bývá takhle ponurý / takhle větrný / v předjaří / pevně svírám slova / co nedokážu vyslovit a nesmím vykřičet / na křídlech snů se nesmím nechat unést do jara / pevně sevřená zůstanu v dnešním odpoledni / ani všechna křídla větru mě nedokážou osvobodit 

zpátky ke sportu 

Tak co vložit do pusy těm sportovcům, co by případně chtěli riskovat roky dřiny a vyhrožovat, že do TAKOVÉ země nepojedou? Možná: Číňani, nechte svoje děti trochu dýchat! Udělejte s tou sociálkou něco a korupčníky pošlete sedět (nemusíte je hned střílet)! Neutrácejte za novou Velkou zeď a investujte radši do drobného podnikání na venkově! A tak… já nevim… nezní to taky blbě?  

http://hrichina.org/public/contents/press?revision%5fid=45482&item%5fid=45480