Z knížek to vypadá, že není nic lepšího než solitérně bloumat a stavět ze snů. Literární hrdinové jsou převážně přecitlivělí, nepraktičtí, roztržití. Sympaticky přecitlivělí, roztomile nepraktičtí, omluvitelně roztržití. Ale to je proto, že knížky píšou převážně přecitlivělí a zasnění autoři. Jenže v reálu blouznivá zasněnost zdržuje. Nepraktičnost znamená, že někdo jiný musí vypomáhat. A z roztržitosti koukají penále. Zasněná matka malých dětí je mizerná matka. Jaké jiné světy? Tenhle svět je důležitej a stačí na 25 hodin denně! Pryč s depresemi! V zdravém těle zdravý duch je asi (určitě) ta správná cesta. A spousta dětí, snad i (dost pravděpodobně) většina, má radši ‚Nebul a zaber jako chlap!‘ (i když jsou to holky), než nějaké rozněžňování. Výchova má být konstruktivní, pozitivní a na zdravém vzduchu!
K dětem jsou zapotřebí skřivani, co ráno upečou štrůdl, takže zbytek rodiny vstává do tepla a do vůní. Ne sovy, co v noci bloumaj a ráno strašej neumytýma skleničkama. Protože na děti platí jeden fígl – nezávisle na filozofickém pozadí výchovy – totiž být o krok napřed. A kdo šmátrá po kartáčku na zuby 15 min po tom, co se bugr v bytě stal neúnosným, má skluz, který už nedožene. Další šanci dostane až další den, za předpokladu, že nepodlehne vábení noci, zabije ten nejkrásnější čas mezi psem a vlkem spaním a pokusí se další den uchvátit otěže. Takže žádné ponocování nad knížkami a nad filmy!
Koukala jsem na Protektora – jak tam hlavní hrdinka tráví domácí vězení na morfinu a v kině – a uvědomila jsem si, jak moc je fikce droga. Jak moc je to únik: barvy jasnější, obrysy ostřejší, dialogy vtipnější, city osudovější, a když se to hodí, skočí se v jednom odstavci kliďánko třeba o pět let. Není divu, že ve starých dobrých časech se ve slušných rodinách dívkám zakazovala románová četba. Chtěly pak, co nemohly mít, a rušilo je to od práce, respektive od každodennosti. Ještě aby tak skončily jako Madam Bovaryová.
V mojí každodennosti dlouhodobě rezonuje potřeba a správnost poctivé dělné práce – rozumějte poctivého řemesla (ale prošla by i doktořina, právničina nebo technika): Norové nechtěj čistit ryby, chtěj jenom psát do novin. Lidi dneska vůbec pořád kecaj a hnípou si bolístky, místo aby makali – svět by hned vypadal jinak. Já to beru a celkem se snažím. Péče o rodinu má tu krásnou vlastnost, že je v každém jednotlivém okamžiku nezpochybnitelně smysluplná. Chci to dělat dobře. Ale stejně se co chvíli přistihnu, že civím a bloumám. Zapomínám, že cibule měla být najemno. Zapomínám, že k pláštěnce je třeba zabalit i holinky. Zapomínám, že za pět minut odcházíme.
Nesním o románku s nějakým hejskem. Bože, to by mi tak ještě chybělo! Sním si o materiálu, ze kterého se sny tkají. Miluju Romana Jakobsona za to, že poetickou funkci textu popsal na ose výběru (co bude zmíněno) a ose řazení (jak to bude poskládáno). Všechno do sebe musí zapadat. Je taková poučka, že když hrdina v první kapitole zatluče hřebík, měl by se na něm v poslední kapitole oběsit. Nádherně vyklenutá vyprávěcí konstrukce! O tom si sním. O slovech. Třeba takových, která pošlou čeření přes hladinu lesního rybníka. A když to čeření olízne hlínu na protějším břehu, z dubu s padne list a chvíli se na vodě kolíbá, než zase všechno znehybní.
Anebo o takových, která to soukromému očku našijí přímo na solar, takže se zlomí v pase a ztěžka zalapá po dechu: ‚Táhněte ke všem čertům,‘ dá se mu na jazyk, aby se ukázalo, že ho jen tak nedostanou, ale zároveň že má poměrně slušné vychování. V dalším odstavci už se dívá do mihotavých plamenů v krbu přes zlatavé záblesky whisky ve sklenici. Bez ledu.
A sním i o takových slovech, která vykrouží dokonalou kružnici, pak přes ni napálí sečnu a pak v průsečících narýsují dvě rovnoběžné tečny tak přesné, že se nepotkají dřív než v nekonečnu. Věděli jste, že při elektrolýze vody se vodík neodebírá, ale „jímá“?
Je to blaho. Neužitečné, nicotné ve srovnání s tím, že se dětem zapne svetr, když fouká, a nenutí špenát, když ho nemají rádi. Ale zkrátka blaho.
On se svět nezboří.