36. Elena: Červnová bude celá o tobě 

Kateřina přijela na celý víkend, přivezla také dvě kolegyně, cizinky. Milé dívky. Strávily jsme sobotní slunečné dopoledne i s Mínou na verandě a já s údivem zjistila, že klábosíme jako dospělé samostatné ženské. Přinutily mě vybalit nový klobouk, co mi v Praze vybraly. Nosí mi z kuchyně kafe a minerálku a vaří tam něco exotického. Vyhřívám se na sluníčku a odpočívám jako už dlouho ne. Ještěrka na kameni po dlouhé zimě. Vzpomněla jsem si na jeden zasutý aforismus: Když se žena po ošklivé hádce s manželem zamkne ve svém pokoji, nebojte se, že se oběsí; zkouší si tam klobouk. 

Mína si ke mně přinesla rukopisy z máminy krabice, třídí je a rovná a po večerech přepisuje na počítači. Nejprve mi to připadalo jako ztráta času, ale když vidím ty staré texty vytištěné na sněhobílém papíře, nemůžu si pomoct a musím je pořád znovu a znovu pročítat.  

já tebe a ty mě nebudem trápit hrou slov na pravdu/ sliby jsou hřejivé a voní/ i nesplněné/ a z pravdy není nic/ než studené probuzení/ do nevlídného rána. 

nebo tahle: jestli nám dvěma/ není dáno souznít/ jinak než v otupení smyslů/ zapomeň na křik opic rán poté/ a ještě jednou dolij/ ať spadnou hřejivé mlhy 

Mína řekla: „Bylo jí jako mně. Stejně je to zvláštní. Děje se to vůbec ještě, taková láska? To přece není možný…“  

Řekla jsem: „Jednou jsem četla o indické princezně, která si měla vzít za muže slepce. Vůbec ho neznala, nic o něm nevěděla, jen to, že je slepý. Vpředvečer svatby si sundala všechny šperky, zavázala si oči černou páskou a až do smrti si tu pásku nesundala.“

Kateřina řekla: „A stál za to?“

A já: „Nevím, to tam nepsali.“

Mína řekla: „To je hodně divný, ne?“

A já: „Tehdy mi to taky tak připadalo. Ale teď se mi to docela líbí.“

Mína s Kateřinou se po sobě pochybovačně podívaly. Přitáhla jsem si hromádku potištěných papírů a našla báseň nadepsanou „Červnová:“

Červnová bude celá o tobě, až budou stačit slova… 

Mína řekla: „Co se vlastně stalo s tím Trudiným spisovatelem? Věděl vůbec o Ruth? A ví Ruth o něm?“ 

Přehrabovaly se pak chvíli ve starých encyklopediích, až našly příslušné heslo s letopočty 1902-1943. „Takže nejspíš zemřeli těsně po sobě,“ řekla Mína.

Nahlédla jsem jí přes rameno: Fotografie nad letopočtem byla nezřetelná. Ruthin otec, byl-li to skutečně on, se na ní vševědoucně čítankově usmíval. Podoba s Ruth nebyla nijak výrazná. Snad ta vráska nad obočím? 

„Mohly bychom zavolat jeho rodině a říct jim to.“ Typicky Mínin nápad.

„Myslíš, aby nepřišli o kus Pravdy?“ protočila Kateřina oči v sloup.

„Asi by ti moc nepoděkovali. Nech to spát.“ 

37. retro: BENÁTSKÁ NOC 1941

 

Bylo léto. Rozvalovalo se ve vysoké voňavé trávě a tetelilo vzduch. Léto je doba podléhání. Sokolové, zjevně nedospalí, odnášeli po Benátské noci lavičky a stoly od břehu rybníka. Hospodský počítal rozbité půlitry, ale tržba za to stála, tak co. Mládež bude mít nejméně týden zrak zakalený závratnými vzpomínkami a bude chtít ještě, ale okolnosti nebudou zase celý další rok tak příznivé. 

Slavný spisovatel v úctyhodném věku čtyřiceti let seděl na verandě své letní vily, před sebou adeptku na letní sekretářskou výpomoc s doporučením od samotného pana starosty. Navíc slečnu dceru od sousedů Rothových. Měl rád svou starou sekretářku paní Špíglovou, která vařila kávu jako nikdo a které nikdy nemusel nic vysvětlovat dvakrát. Taky věděl, že jeho ženě by se mladá asistentka rozhodně nelíbila. I když nabízená mladá dáma rozhodně není z kategorie lehkomyslných, ani z kategorie krásek, natož takových, kterým jde jen o to jedno.

Jenže paní Špíglová je na dovolené. A madam se nechce z Prahy. Dokonce ani v létě, kdy se podle něj nedá v kamenných ulicích dýchat a kdy tahle vila nabízí tak báječnou oázu zeleně a klidu. A jeho ta dívka nepopouzí, což je vzácné. Působí věcně, klidně a inteligentně. 

„Tak vy jste napsala tu hospodskou skeč, co včera hráli ochotníci? To bylo dobře odpozorovnané. Jako byste byla štamgast, a zatím…“

„A zatím jsem tak mladá a z dobré rodiny a na první pohled nevinnost sama?“

„Myslím, že i na druhý pohled.“

„Ale bylo to přesvědčivé?“

„Bavil jsem se. Jen jste je nakonec nemusela nechat navzájem povraždit. I když vaše herce myslím ta závěrečná řež bavila nejvíc.“

„A co s nima, s ožralkama? Líbilo by se vám víc hromadné pokání a návrat zbloudilých synů na cestu ctnosti?“

„Kolik vám je let?“

„Dvacet.“

„A pracujete pro obec?“

„Chtěla jsem,“ zachmuřila se. Věděl, že těsně před zavřením vysokých škol ji přijali na medicínu. Takových dívek opravdu nebylo mnoho. Výrazný nos pod tmavýma očima. Obec ji nevzala, ale starosta mu ji doporučil na výpomoc. Samozřejmě, že ho zaujala.

A léto pokračovalo a pálilo toho roku 1941 snad víc než jindy. Zapisovala mu poznámky, připravovala čistopisy, vařila kávu a byla skvělou společnicí. Vtipnou a břitkou. Naprosto bez servítků, ale přitom se zralým úsudkem. 

Nikdy by se jí nedotkl. Tedy za normálních okolností. Ženy měl raději z povzdálí a té své byl věrný, až na nějaké to občasné zasnění a jedno dvě uklouznutí, na která by raději sám zapomněl. Ale to léto bylo příliš parné, přerušované jen občas prudkou bouřkou, a zprávy z měst dusivé a kolem oázy zeleně a klidu se stahovaly skličující stíny. 

Poprvé ji objal, když doktor Roth musel zavřít praxi. Spisovatel měl zprávy z Německa, věděl, co nejspíš bude následovat. Nevěděl, co všechno tuší ona. Položil jí dlaň na rameno – nejprve otcovsky, ale pak… 

„Na rozum není čas,“ řekla věcně. „Na rozum není čas ani doba. Můžeš tu větu někde použít, je chytlavá.“ A vzala mu hlavu do dlaní a přitiskla se k němu. 

Ležela vedle něj na pohovce v jeho pracovně – velká chodidla, kostnatá kolena, vystouplé kyčle, pevná prsa a široká ramena – tělo, které jako by se svým tvarem bránilo všem něžnostem. Řekl: „Trudi, až budeš slavná spisovatelka, a ty budeš, budu moct po hospodách vykládat chlapům, že ‚s tou jsem spal‘!“

Řekla: „Ale zatím jsi slavný spisovatel ty a budeš moc rád, když tuhle věc nebudu po hospodách vykládat já!“ 

Když odešla, nebyl si jistý, jestli se další den vrátí. A přál si ten zneklidňující zážitek vrátit a odestát, obnovit klid. Čekal napjatě. Přišla a stalo se to znovu. A další den zase. 

Zavřel oči a jak ji hladil, přál si obtisknout do dlaní všechny prohlubně, výstupky a nepravidelnosti její tělesné schránky. Vůni vlasů. Vůni podpaždí. Chuť kůže na rameni. Její mladou hebkost, pružnost, čerstvost, nedotknutost. Dívali se na sebe – jeho hruď s lehce prokvetlými chlupy, povadlé břicho a měkké svaly na pažích i nohách, o odpočívajícím přirození nemluvě. Nestyděli se. Možná poprvé trochu, ale pak už ne. Pokaždé, když měla jít, nemohli se odtrhnout. 

„Jsem ráda, že nejsem tvoje žena.“

„Já bych si tě přál.“

„Je dobře, že to nejde. Takhle je to lepší.“

„Co ty o tom víš?“ 

38. Kateřina: bez odpovědi 

Přijela jsem po 14 dnech. Tak dlouho jsem byla pryč poprvé. Ale bylo moc práce. I teď mám práci s sebou. A vzala jsem i Tamaru a její kamarádku taky tam někde on nich. Skoro jsem si myslela, že se bába bude zlobit, že jsem ji tak zanedbávala. Ale nebylo na ní nic znát. Jenom ven nechtěla, i když byl krásný den. Máma mi říkala, že už nebude chtít vstát z postele, ale já tomu nevěřila. Chtěla jsem ji vyvést pod kaštany. Nebo aspoň na balkón. Nechtěla a tvářila se tak zarytě, že jsem ji ani nezkoušela přemlouvat.

Sedla jsem si k ní a pokusila jsem se nevnímat babky na okolních postelích.„Babi, víš, že bydlíme zase ve Ville Droni?“

„To už dávno není ten dům, meine leibe apfel strudel!“

„Nechceš tam?“

„Já jsem tam.“

„A nepotřebuješ nic?“ Usnula. Chvíli jsem čekala a myslela jsem na to, že až příští víkend přijedu, už tu nemusí být. „Babi!“ řekla jsem. „Rózi!“ a pak to druhé jméno: „Trudi!“

Ale spala dál. 

—

„Mami, já vím, že o tom nebudeš chtít mluvit, že to asi nechceš ani řešit a nic o tom vědět, ale…“

„Tak co zase?“

„Co když bába už brzo umře?“ 

Šly jsme za Michalem Slavíčkem. Já, máma a Mína. Byla neděle večer. Všechno vonělo. Otevřel nám v bílé košili, hladce oholený, milý. Nikdy předtím jsem s ním nemluvila, znala jsem ho jenom od vidění, to hlavně když jsme se střídali u báby v ústavu. Hodnej děda. Teprve když od něj Lída přinesla informace o tom, jak za války ukrývali Trudi, a když jsme si poskládali tu věc s Olgou, pochopila jsem, že se za jeho nažehlenou dědečkovskou fasádou asi schovává víc. Taky se v životě nenudil. A šrámy a ztráty nejspíš kompenzuje touhle vnější spořádaností. Řád léčí. 

Máma se u něj očividně dobře necítila. Napadlo mě, že je možná provinilá, že pro sebe kdysi třeba hodně znamenali a teď žijí kousek od sebe, ale pokud vím, komunikují jenom tak společensky, aby se neřeklo. 

Podívala se na něj několikrát zkoumavě, než řekla: „Michale, máma tu už dlouho nebude. A já… a Kačenku napadlo, že bychom možná měli zavolat Ruth.“ 

„Zavolat Ruth?“ Nechal ta slova s otazníkem na konci viset ve vzduchu.  

„Myslíš, že bychom měli? Že bychom jí to měli říct?“ 

„Co říct?“ Trápení starého pána. 

„Všechno. Mohla by se s mámou ještě vidět. Když Olgu propásla…“ 

Člověk by si myslel, že když padají stará tajemství, je to úleva. Ale tohle bylo spíš jako bolavé odlamování slupky zarostlé do masa. Slavíček se posadil do křesla a bylo vidět, že mu je celá situace nepříjemná. Hodně nepříjemná. Podíval se nedůtklivě na mámu a pak na nás dvě s Mínou: „Ona vám to řekla?“ zeptal se nakonec nedůvěřivě. 

„Neřekla. Ale naznačila. Něco mně a něco Kateřině. Možná proti své vůli. Zbytek jsme pochopily ze starých fotografií.“ Máma se odmlčela, ale když Slavíček nic neříkal, pokračovala pomalu, větu za větou, jako by po každé nechávala prostor, aby ji mohl opravit: „Róza zemřela během války. Nejspíš v Osvětimi. Že je to tak? Trudi přežila. Skrývala se u vás. porodila Ruth. utekla k partyzánům. A kdoví, čím prošla potom. Ale přežila. A když se vrátila, vzala si Rózino jméno…“ Slavíček pořád nic neříkal a mámě se začal třást hlas: „Ty víš proč? Proč chtěla být někým jiným, i když válka už byla dávno pryč? A proč nám… proč mně nic neřekla ani potom, když už o nic nešlo?“ 

Řekl: „A proč se na to, Eli, nezeptáš jí? A proč ses jí nikdy na tu dobu nezeptala?“ 

A bylo ticho a my tam nejspíš neměly být, protože se prolamovaly nějaké další zdi. Studené a lepkavé. Labyrinty děsivých chodeb, do kterých se vám nechce vykročit. Vzpomněla jsem si na ten hrozný sen s ošklivými pachy ve sklepení, ze kterého nevedla cesta ven a na bábin hlas: Sem nesmíš! Jak mě pak sevřela v náruči s vůní jablkového mýdla.

Řekla jsem: „Babička tam přece mámu nechtěla pustit!“ A zaznělo to bojovněji, než jsem chtěla. 

Slavíček pokýval hlavou: „To je pravda. Přesně tak to bylo. Nechtěla tam nikoho pustit“ A po chvíli dodal: „Neplač, Eli, ona si pro tebe přála dobrý život bez vzpomínek na zlé věci.“ 

A máma sevřela rty, aby se netřásly, a řekla: „A víš, co si myslím já? Že mi nikdy dost nevěřila. A ty taky ne! Ta vaše tajemství! Nikdo vám nikdy nebyl dost dobrý!“  

Takhle rozčilenou jsem ji nepamatovala. Vstala a vypadalo to, že rozrazí dveře a vyběhne ven, ale řekla jenom: „Takže Ruth to nehodláš říct ani teď?“ 

Slavíček se na ni chvíli díval a se zvláštním odhodláním, možná i tvrdostí v hlase řekl: „Tohle přece není moje tajemství. Ani tvoje, Eli. Žila jako Róza přes šedesát let! Zeptejte se jí, jak to chce.“ 

„Ale vždyť ona už nemluví!“ 

Nemluví. A nejspíš už nechce promluvit. Je zavřená do sebe, připravená odejít. Slavíček měl pravdu – šedesát let nic neřekla. Ale to tajemství si do hrobu nevezme.  

39. Václav: V prostoru   

Byl pátek, na večeři byla doma kromě Míny i Kateřina, která si našla práci v Praze a přes pracovní týden bydlí u kolegyně. Přijely spolu – kolegyně byla cizinka, Aziatka, a s sebou přivezla ještě další cizokrajnou dívku.  

„To jsou strašně fajn ženský, tati,“ řekla Kateřina. 

Předtím, ještě v Praze, zažil Václav u sebe doma jenom dva cizince. Jednoho kubánského inženýra a jednoho belgického sociologa. Po obakrát šlo o stranický úkol. Říkali tomu žertem „exkurze u domorodců“. Obě návštěvy byly velmi zdvořilé, ostýchavé, bojící se jazykové neohrabanosti. Kubánec přivezl obrovský vějíř z peří a Belgičan odznáčky komunistické strany Belgie. Kubáncovi předložila Elena velký tác domácích vdolků zdobených marmeládou a s čepicí sladkého tvarohu. S očividným přemáháním snědl dva. Při loučení Václavovi poblahopřál, že má krásnou ženu a dcery. Všem to připadalo komické.  

A teď tyhle ženy s dlouhými černými vlasy a exotickými rysy. Vešly pokorně, ale v obličeji mají zvláštní drsnost. Kateřina je uvedla do kuchyně a ony se tam hned chovaly jako doma. Ty dvě předešlé návštěvy, to bylo něco naprosto zvláštního, výjimečného, pomíjivého, jako když do lísky s jablky omylem zapadne švestka. Tohle je jiné – vyrozuměl, že tyhle dívky tu nejsou poprvé – mají v Elenině kuchyni uložená exotická koření, vnášejí sem cizí vůně. Mluví špatně česky, vypomáhají si slovíčky z několika jiných jazyků. A jsou jaksi součástí aktuální rodinné situace. Lída s Fančou si budují existenci v zemi zaslíbené, tyhle ženy hledají štěstí tady. Cítil náhle malost i velikost světa naráz a s tím i závrať podobnou té při prvním letu za Ruth. Jak asi působí on sám na kolegy v Německu? 

Seděli u stolu a vedli řeči. Ne úplně spontánně, ale ani příliš upjatě. Najednou začala mladší z obou cizích dívek vyprávět o životě ve světě, odkud vzešla. Svou lámanou češtinou záplatovanou ruskými slovíčky řekla:  

„Kdysi u nás jsme viděli s jednou vzdálenou příbuznou z matčiny strany. Její manžel byl důstojník v ármii. Ona žila většinu času úplně normální. Spořádaným životem. Ale ona v sobě měla tři démony: ženu démona, velkého démona a malého démona. Když do ní vstupila démonka, tak přestala jíst, pila tolko parfémy a mluvila s duchy. Chodili za ní různí lidi, když potřebovali předpovědět budoucnost, nebo mluvit s rodinou, když umřeli. Ona byla jako moc dobré médium. Když do tety vstupil velký démon, mohla kušať oheň. A když do ní vstupil malý démon, skákala z výšky, třeba několik metrů a nic se ji nestalo. A potom skákala, běgala, kričala, kopala do stěny a byla malé dítě. Když z ní démoni vystupili, bývala úplně unavená, skoro mrtvá a třeba i několik dní vůbec nevstala z postele. A to v tom kraji nebylo nic divné, jiný strýček zase inogda kušal celé talíře a stakany a nikdy se mu taky nic nestalo.“  

Václav s nimi seděl u stolu, poslouchal, jak s naprostou vážností vyprávějí tyhle fantasmagorie, a nabízel jim Elenin štrůdl. Bylo to dokonale absurdní.  

—

Zase spolu osaměli až po půlnoci. A Elena mu vyložila svou teorii o tom, že tchyně je někdo jiný, než si všichni celý život mysleli. V kontextu historek, které kolem kuchyňského stolu ten večer zazněly, ho ta informace nijak zvlášť nešokovala. 

Elena řekla: „Jsem teď už přesvědčená, že takhle to skutečně bylo. Že máma je Trudi a že po válce si z nějakého důvodu vzala Rózino jméno a identitu. Kdoví proč. Nikdy si nenechala moc vidět do hlavy…“   

Václav řekl: „Víš, co si myslím já? Že ta poučka ve vaší rodině, jak je nejdůležitější přežít, že v ní je vlastně odpověď. Tvá matka se o tom celý život snažila přesvědčit sama sebe, a přitom si to své přežití nikdy neodpustila. Na to jsou přece celé teorie: syndrom přežití, tak nějak. Zkusím ti k tomu něco najít.“ 

„Možná máš pravdu,“ řekla po chvíli zamyšlení. „Ale co myslíš, mám to zavolat Ruth? Mám ji sem pozvat?“ 

Nevěděl. 

Řekla: „Máma by si to tajemství nejspíš chtěla vzít do hrobu. Jenže my už to víme. Už to nikdy nebude jako dřív. A Ruth už přišla o Olgu, která ji vychovávala jako ta nejlepší matka. Přišla o ni bez rozloučení, bála se tehdy i přijet na pohřeb. Teď by se mohla vidět se svou skutečnou matkou – třeba by si přeci jen něco řekly. A ty naše dohady třeba taky nejsou správné – když ne v tom hlavním,tak v detailech, v důvodech, které ji k tomu všemu vedly. Proč nechtěla být Trudi? Proč se nikdy nepřiznala k tomu, že Ruth je její dcera? Mohli bychom jí naše dohady aspoň… alespoň dát k vyjádření. Kdyby chtěla… Kdyby s námi ještě dokázala promluvit při vědomí!“ 

—   

V posteli, když se k němu po starém zvyku přitiskla zády, jí rukou shrnul vlasy na stranu a políbil ji zezadu na krk. A jí, přestože měla hlavu plnou neklidu, nejistoty a strachu, že nestačí včas udělat tu správnou věc, přesto přese všechno jí projela řezavá myšlenka, že takhle, tímhle pohybem, na tohle místo, ji za celých třicet let nikdy nepolíbil. Jak a kde se to naučil?   

Ráno Václav řekl: „Vzpomínáš, co s tvou matkou udělalo, když jsme jí chtěli dát to štěně?“   

Vzpomínala. Jak máma začala křičet a vztekat se a jak pak pejsek zůstal u nich. Trudi – právě tohle jméno ze všech na světě! Ale kdo to tehdy mohl tušit? Trudi – síla sklopené hlavy a společnice na ranních procházkách. Vyceněné zuby na smíchovském balkóně.

Jak by si Elena mohla nevzpomínat?  

„Zkus to – třeba by nějaký pejsek zafungoval jako katalyzátor vzpomínek. Třeba by s vámi ještě mluvila. Třeba by řekla něco o Ruth.“ A ještě mezi dveřmi se posadil na botník a podíval se na ni: „Ty pamatuješ, když se tu konaly benátské noci?“   

Usmála se: „Každý rok v ten den nás bral Michal na lesní rybníky na ryby. Ta noc je kouzelná.“  

„Tys nejezdila na lodičkách?“

„Nikdy. Vraceli jsme se pokaždé brzy ráno kolem toho, co u rybníka po oslavě zbylo, a dělali jsme si legraci z ochmelků.“   

—  

Cestou zpátky se zastavil v motorestu kousek za hranicemi. Vynesl si kávu ven, opřel se o zábradlí a pozoroval ranní provoz. Svět byl doširoka otevřený. Místy absurdní, ale otevřený. Krásně.