6. Trudi (Mína) 

Když umírala, v domku to páchlo. Trochu po výkalech, co po ochrnutí nedokázala zadržet, trochu po dezinfekčních prostředcích, kterými se to uklízelo, a nejvíc po těle, které v poslední fázi své existence stravuje samo sebe. Když umřela, byla placatá jako vyřezaná z překližky. Proti pachům jsme pálili svíčky, a tak poslední dny, možná týdny, hořel na rohu každé skříně plamínek. A bylo to hezké, ta mihotavá světýlka s proužkem dýmu, který vstřebával ošklivé pachy a nechával štiplavost a smutný klid.

 Pak ležela v kuchyni na pelechu, tlamu pootevřenou, oči bez lesku, vyhublý hrudník se dávno přestal zvedat a klesat. Chodili jsme kolem ní půl dne, až máma donesla starý slavnostní ubrus s vyšíváním a spolu jsme ji zabalily. Byla lehounká a úplně ztuhlá. Zavolala jsem Pavlovi – přijel hned. Naložili jsme ten neforemný balík do auta a vyjeli nad vesnici do lesa. Zem ještě  nebyla zmrzlá. Začal kopat hrob – šel poctivě do hloubky a mně teprve v tu chvíli došlo, že toho od něj chci docela hodně. 

Svlékl si vaťák, měl pod ním starý svetr s výstřihem do V a kostkovanou flanelku zapnutou až ke krku. Když jsme pak stáli nad pohřbenou Trudi, vzal mě tím svým siláckým způsobem kolem ramen: „Nebul. Ta si žila. Tý můžeme všichni závidět.“ A já mu najednou chtěla všechno říct, ale věděla jsem, že svěřování nemá rád.

 — 

Psí trdlo to bylo. Hloupé a bázlivé. Dělala doma loužičky až do dvou let. A na „pocem“ se nenaučila slyšet až do smrti. Dali jsme jí jméno Trudi. Po pratetě, která měla jít do lágru a radši skočila z okna. Bylo jí sedmnáct a podle fotky, co zrovna tehdy vyplavala z nějaké staré krabice, měla podobně smutné, velké, hnědé oči.   

Pak se děly zlé věci. Napětí drnčelo ve sklech. Někde na počátku byla stará bába v bílých punčocháčích a zeleném kostýmku. Když jsme poprvé vyrazili s Trudi v náručí (ještě toho moc neušla), šourala se proti nám po ulici, a když nás míjela, zadívala se na Kateřinu a zaječela: "kurva židovská komunistická". Prý měla takovou nemoc, která ji nutila chrlit do éteru oplzlosti. Jenže tohle sedlo. Kateřina se od svých osmnácti let tahala s vlasáčema a ve svých třiadvaceti byla na seznamech. Kateřina byla vždycky tajemná. Někdy tak hodná a obětavá, pak se zatvrdila a najednou byla odměřená, chladná, sekala kolem sebe štiplavými poznámkami a tím svým "udělám to, jak já chci".

Cítila jsem vůči ní za tu rozpolcenost strach a zároveň lásku, která chce ochraňovat. Nevzali ji na vysokou. Byla to hrozná ostuda. Ale ona (udělám to, jak já chci) nastoupila do tiskárny a tam se dala dohromady se skupinou podvratníků s dlouhými vlasy a zálibou v divných knížkách. Začala nosit plandavé sukně a rozpuštěné vlasy a po večerech si četla v salátových samizdatech. Nechápala jsem, kde bere odvahu se vzepřít obecnému očekávání. Já i Lída jsme ji za to hodně obdivovaly.  Když se zjistilo, že Kateřina udávala, bylo to tak absurdní, tak šokující, že jsme se vlastně ani nezmohly na reakci. Na nic jsme se neptaly. Pak přišly další rány. Táta odešel z fakulty. Starý kádr. Lídu opustil přítel. Byla ve čtvrtém měsíci, ale on prý potřeboval nový start.  

Byli jsme sestěhovaní na Smíchově. Zatrpklí rodiče, tři nepovedené dcery a Trudi. Otec začal s odbornými překlady. Máma všemu navzdory vařila nesmyslně obrovské porce masa, které nesnězené zůstávalo v lednici nebo za oknem a kazilo se. Ale byla neodklonitelná, nenechala si to vymluvit. Chyběl nám prostor i peníze. Trudi venčil vždycky ten, kdo se nejvíc potřeboval vybrečet. Nebo se uhnat do mrtvolna a setřást tu tíseň, co byla všude. Chodila odevzdaně, ploužila se jako starý pes, i když byla mládě. Člověk musel pořád škubat za vodítko.  

Vlastně jsme se s Lídou ani moc nedivily, když se Kateřina začala ztrácet před očima. Taky jsme chtěly pryč, ale ne každý dokáže touhu po neexistenci úspěšně realizovat. Vyhubla na kost. Z očí jí koukal cizinec. Dřív nám několikrát tvrdila, že v některém z minulých životů byla čarodějnice. Věřily jsme jí s Lídou kdeco, protože byla nejstarší, a tak jsme přijaly i tuhle informaci jako fakt. Teď jakoby se to potvrzovalo. Chodila pořád v jedné sukni. Nečesala se. Jednou ráno se probudila a dlouhé, hladověním poničené vlasy měla zacuchané do plstnatého uzlu. Lída do něj vtírala krém a snažila se ho rozčesat, ale nešlo to. Vlasy se musely ostříhat. Cizinec v Kateřininých očích se díval vítězoslavně a nám se zvedal žaludek. Trudi se staženýma ušima ležela na gauči, nechala se od každého drbat a žrala všechny ty laskominy, kterými jsme chtěli Kateřinu oblomit. Tloustla a nechodila ven, protože nikdo neměl čas. 

Když se Lídě narodila Fanča, díval se na ni cizinec v Kateřininých očích tak, že jsme měli strach. Bába řekla: "Pes je špinavý zvíře. Psa jste si neměli brát do bytu. Kde žije dítě, tam nesmí pes." U báby se krátce předtím objevil Alzheimer a rychle se zhoršoval. Další z ran toho špatného období. Nejprve kazila omáčky (to byla její specialita), pak už nedokázala uvařit ani kafe. Ale když jí Lída přinesla do ústavu malou, vzala ji do náruče sebevědomým, nesmlouvavým způsobem matky rodu a zpívala dokonale indiánské "aj-jaj-jaj-já" a o pár tónů níž "haj-jaj-jaj-já", monotónně a hypnoticky stále dokola, dokud Fanča šťastně neusnula.

Seděly jsme v ústavní zahradě pod kaštanem a Trudi přivázaná k lavičce cloumala vodítkem. Bába řekla: "Ten pes je nečistý. Musí pryč." Pár dnů nato začala Trudi chřadnout. Začala kulhat, na boku se jí udělala boule. Doktor diagnostikoval nádor a dával jí měsíc.

A pak se to stalo. 

— 

Seděli jsme v obýváku kolem stolu, Trudi na pohovce s polštářem pod hlavou, a nám bylo hloupé o tom mluvit, když poslouchá. A Kateřina se rozplakala – jako už dlouhé měsíce ne. Drbala Trudi na hřbetě a brečela štkavým hysterickým pláčem, který nás uváděl do rozpaků. Pak řekla, vlastně zaštkala: "já bych strašně chtěla umřít."

My mlčeli. Co jsme měli říct? Kateřina vypadala hrozně a naše nenávist k cizinci v ní se už pomalu ale jistě měnila v nenávist k ní celé.  

Chvíli bylo ticho, těžké a nepříjemné. Potom Trudi zvedla hlavu a vydala hluboké hrdelní zavrčení. Vycenila zuby, až jí byly vidět černé dásně, a štěkla. Hrozivě. Velmi odhodlaně. Pak seskočila z gauče, štěkla znovu a chňapla Kateřině po noze. Kateřina vykřikla. Otec vstal a chytil Trudi za obojek: "Přestaň! Dost!" Otočila se a kousla ho do ruky. Uskočil a nevěřícně, vyděšeně zíral na krev, která mu stékala po štíhlém zápěstí a dlouhých prstech. A mlčel. Napadlo mě, že takhle asi reagoval vždycky, když se kolem valilo něco mocného a zlého. 

Trudi stále vrčela, oči jí zeleně svítily. Máma chytla Lídu za loket a vytáhla ji ze židle: "Vypadni s tím dítětem! Vypadni!" A zabouchla za nimi dveře. Sama zůstala uvnitř. Se zvláštním klidem se dívala, jak se Trudi zakousla Kateřině do lemu sukně a trhla. Jak se Kateřina rozhlížela, kam uhnout. Jak se Trudi s vypoulenýma očima znova zle rozštěkala a jak Kateřinu zahnala k otevřenému balkónu. 

Všechno si pamatuju tak přesně. Nesrozumitelné nápisy na šábesovém ubrusu, teplý vzduch už trochu unaveného léta, staré fotky na zdech, z nichž jako by se vyklonily portréty předků a dívaly se na tu scénu.  Kateřina ustoupila až k balkónovému zábradlí, na sobě tu hnusnou umolousanou sukni, v bílém obličeji červený ubrečený nos a krvavou šmouhu. "Trudi, nech mě! Nech mě! Nech mě!“ 

Přes ulici se otevřelo okno. Za ním sousedka v zeleném kostýmku. "Ticho! Hajzlové! Kurvy zasraný! Svině bolševický!" Pak jí došel dech. Zaostřila a uviděla Kateřinu opřenou o zábradlí. Viděla, jak Trudi vyskočila a kousla do ruky, kterou si Kateřina snažila krýt obličej. Viděla to a neměla slov. Stejně jako my, kteří jsme se na to všechno dívali zblízka se srdcem bijícím vysoko v krku, se zpocenými zády a sevřeným žaludkem. 

Trudi znovu zavrčela a přikrčila se ke skoku. A já věděla, že za okamžik bude moje nejstarší sestra stát na balkónovém zábradlí a pak poletí a pak se ozve tupá rána a bude nezvratně, neodolatelně konec. Cítila jsem hrůzu ani ne tak z toho, co se stane, ale z toho, že se to tak musí stát. Ale Kateřina se ohlédla přes zábradlí a zašeptala: „Já nechci.“ 

Tím to skončilo. Trudi se odbelhala k pohovce, ale neměla sílu na ni vylézt, a tak se jen svalila pod ni. Kateřina zůstala na balkóně, svezla se na zem a seděla tam s rukama v dlaních. Všude byla krev. A my dál seděli a ještě hodnou chvíli mlčeli, než máma přinesla kysličník a začala zkoumat, jestli Kateřininy a otcovy šrámy potřebují šití. Za dveřmi brečela Fanča a Lída ji nedokázala utišit. 

Trudi žila ještě skoro rok – přežila stěhování i naše první měsíce tady.   

7. Srozumění (Lída) 

Kateřina s Mínou a s mámou stojí v kroužku uprostřed dvora. Jsou zachumlané ve svetrech a šálách a ruce si hřejí o hrnky s kafem. Mezi nimi na betonovém plácku dohořívá hromada starých papírů. Poslední dávka minulosti, která neobstála v inventuře. Mezi jiskrami se vznese ohořelý roh nějaké maturitní otázky, vesele, osvobozeně se zatřepetá a po vlně teplého vzduchu sklouzne zpátky do ohně. Dnes se zase třídilo, vedle kuchyně je kumbál, kam se při stěhování ukládala kategorie „k přebrání“. Pomalu se blíží vánoce, ale vlastně všechno je čerstvě uklizené, takže došlo i na tyhle nevděčné bedny. Začaly jsme s elánem, končily vyčerpané. Nad bábinými kufry a krabicemi máma vyhlásila konec. „To jsou matčiny věci, do těch jí nepolezem.“ A za svědky starých dob přibouchla dveře. Stoupnu si k nim a Kateřina mi podá svoje kafe. Voní.

„Fanča spinká?“ zeptá se máma.

„Jo,“ řeknu a usměju se na ni – ona jediná tady ví, jaké to je, pomalu se zvedat z dětské postýlky, se strachem, aby se mrně ještě neprobudilo. Chvíle srozumění a důvěrnosti v husté, poctivé adventní tmě. Mlčí se, ale tak lehce. Chvíle na holčičí řeči – jako kdysi v normálních dobách o prázdninách. Plácnu první, co mi přijde na jazyk: „Příště chci takového chlapa, který mě dokáže zachránit, kdybych zůstala viset na skále. Chlapa, co mě vytáhne a v náručí odnese do bezpečí…“  

Všechny tři se po mně překvapeně ohlédnou. Mína, naše rozumná, se ušklíbne a řekne: „Hlavně ne takového, co si nade mě stoupne a bude kecat tak dlouho, dokud se sama nevyškrábu nahoru, abych ho už nemusela poslouchat.“ A zasměje se. Smějeme se všechny, každá s vlastní konkrétní představou.

 

Kateřina udělá přísný obličej a řekne: „Ženskou. Ženskou, která umí dobře vařit.“ V šeru jako by tam stála naše stará Kateřina nepředvídatelně obracející naruby tón hovoru i atmosféru chvíle. Záblesk starého ohně. Šlehne a zhasne. Kateřina je sešedlá, unavená, vlasy si nechává krátké, nosí nenápadné volné šaty. Každý den, když přijde z práce, stojí pod sprchou, dokud v bojleru nedojde horká voda. A stejně páchne chlorem. Uvědomím si, po jak dlouhé době ji slyším se zasmát.

 

Mína řekne nečekaně: „Káťo, co vlastně dělá ten fousáč, jak jsi s ním dřív chodila?"

 

Trochu se leknu, sem ne, to už je přece tenký led, kam nevstupujeme, ale Kateřna jenom pokrčí rameny a řekne: „Ten? Nevím, dávno nejsme v kontaktu. A co ten tvůj vetešník? Stojí za to?“ Odvetný úder.

 

„Za co?“ Ostražitá. Vrrrrrrrr, budu kousat.

„Prostě za něco. Jen se ptám. Hezkej chlap.“

„Prosím bez hodnotících adjektiv.“

„Umí vařit?“ potutelný smích.

„Nech ho na pokoji, bud tak laskavá.“¨

„Tak se nenech prosit. Máš s nim něco?“

Mína se zarputí, jako když byla malá: „Hlavně žádné nevyžádané rady!“ 

 

Smála se dokonce i máma a to už je co říct. 

 

8. Máma (Elena) 

 

Chybí mi Trudi. Nejvíc naše ranní procházky. Srozumění těch, co musí brzy vstát a vykročit do chladného vzduchu ulice. Za mého dětství a mládí pes nesměl do domu. Je známo, že duše zlých se za trest převtělují do psů. U manžela, jako mnoho věcí, i tohle bylo naopak. Pes je přítel. Pes je jistota. Pes je měkký hřbet, který se vždy nechá podrbat. Dlouho se mi to ošklivilo, ale s Trudi jsem pochopila. Trudi přišla, když si naše děti stavěly kolem sebe nepřístupnou zeď. Všechny tři se odtáhly, během pár měsíců si osvojily opovržlivý pohled a tón mláďat, která nevyletěla z hnízda, když měla, a jsou proto zatrpklá. Trudi byla přítel. Teď je tu místo ní máma. Po mnoha letech formálních návštěv je najednou součástí našeho života tak intenzivně jako nikdy předtím. Žijeme v jejím baráčku. Chodíme za ní a bereme si ji na neděle. Doufám, že je to pro ni dobré. Já sama tím spíš trpím. 

 

Neměly jsme nikdy moc dobrý vztah. Bývala by si přála syna, vždycky měla radši muže než ženské. Říkávala: Chlap má být vtipný, chytrý a hodný. A ženská se má snažit, aby nebyla tlustá, tupá a trapná – což byla dle jejího názoru neustálá nepolevující hrozba visící celoživotně nad každou ženskou hlavou. Navíc odmalička, ať jsem měla jakýkoli problém, velký nebo malý, vždycky pronesla nezúčastněně, že jsou horší věci. Myslela samozřejmě holocaust – odpověď na všechno.

Dneska mívám chuť jí to vrátit – říct neskuhrej, jsou horší věci. Ale neřeknu to. Když ji vidím, zdá se mi, že není nic horšího než tahle nezvratná ztráta soběstačnosti. Holocaust pro mě zůstal prázdným pojmem. Znám fakta a znám čísla, ale k tělu si je nepouštím.  

 

— 

 

Před pár dny mě Kateřina přistihla, když jsem zadělávala na šábesový chleba. Byla jsem zamyšlená, neslyšela jsem ji přicházet. Řekla: "Hraješ si na Židovku z Toleda?“

 

Chtěla jsem se na ni rozkřiknout. Proč aspoň po tom všem neprojeví trochu pokory? Ale když jsem se po ní ohlédla, usmívala se. Byla to vstřícná otázka. Řekla jsem: „Dělá mi to dobře.“

„A to ti nevadí, že ráno pečeš cukroví na vánoce a odpoledne chleba na šábes?“

„Ne. Dělá mi dobře ta fyzická činnost, pocit splněné povinnosti, ten řád, že každý čtvrtek zaděláš a upečeš – dělá mi to prostě dobře,“ řekla jsem s nadějí, že tím hovor skončí.

„To je zajímavý. Babi mi zrovna nedávno říkala, že se mám naučit vařit. Možná myslela něco takovýho – abych se trochu ukáznila.“ 

 

Zaskočilo mě, že si Kateřina si nechá radit od mé matky – od takové trosky s posledními zbytečky zdravého rozumu. A že moje matka teď, v tomhle stavu, teprve jeví zájem o mé děti. Kateřina chvíli stála a dívala se mi pod ruce. Práce mi hned přestala jít. Řekla: „Jak to vlastně bylo s bábou za války? Ty víš, co se s kým stalo?“

Tak ještě tohle na mě vytáhne. Řekla jsem: „Vlastně nevím přesně. Máma o tom mluvila nerada.“

„Tebe to nezajímalo?“

V otázce lehký údiv. Samozřejmě. Jak jinak.„Ale tak…“ A mlčela jsem. Proč se obhajovat.

Kateřina řekla: „Jsi hodně jako ona, viď?“

„Jako kdo?“ řekla jsem a opravdu jsem nevěděla, koho myslí.

„Jako tvoje máma. Taky si všechny držíš na distanc.“ Řekla to neutrálně, konstatovala danou věc. A mě to zamrzelo. Ale má pravdu – tu nedůvěru, která z mé matky čišela celé dětství, mám hluboce zakořeněnou: svět je zlý, lidé jsou zlí, a aby člověk přežil, musí dobře skrývat slabá místa. Řekla jsem: „Nemáš hlad?“ Základní povinností matky je dokázat svou rodinu vždy a za všech okolností nakrmit. To mám taky od své mámy. Nejspíš taky z války.  

 

9. Vzlety a pády (Václav) 

 

Všechno šlo tak neskutečně hladce. Pasy, víza, letenky, pojištění. Bylo to neuvěřitelné. Jeli nalehko, nejvíc místa a povolených kil zabraly dárky. Pár knih, pár CD, grafika od Komárka, porcelánové šálky na čaj s drobným květinovým vzorem a „přátelsky oblým tvarem“, jak prohlásila Elena. Když letadlo vzlétlo, zmocnila se ho panika. Když se trochu uklidnil a nesměle svůj strach ohledal, zjistil, že se nebojí pádu, ale otevřeného prostoru. 

 

Bydleli u Ruth, ve velkém telavivském bytě s terasou a výhledem na moře. Slaný vzduch stoupal do hlavy.

 

Při páteční večeři Ruth řekla: „Tak co, Elen, jak ti jde šábesový chleba?“ Trhl sebou, jak mu došlo to pravidelné čtvrteční pečení. Bodlo ho někde hluboko uvnitř, nebylo to příjemné. Další rána do pobořené stavby někdejšího stavu věcí. Elena přece vždycky byla normální! Bez přemýšlení na ni vrhl vyčítavý pohled, ale ona se dívala jinam. Dívala se jinam po celou dobu večeře i následujícího hovoru o bezvýznamných každodennostech života tady a tam. Rozdíly byly propastné (zase propast!).

„Představ si, že nám Michal Slavíček upekl bábovku.“

„Michal? Vlastnoručně?“  

Smály se vtipům, které nechápal, o lidech, které neznal. Dvě ženy s dlouhými, hladkými vlasy a očima posazenýma trochu příliš blízko u sebe. Když Elena začátkem 90. let dostala první dopis z Izraele, bylo to pro něj překvapení, vůbec netušil, že tam někoho má. Kamarádka z dětství, řekla tehdy a nijak to dál nerozváděla. A teď, taková podoba! Podruhé za večer ho bodlo někde blízko žaludku.

„Maminka už s vámi nemohla být?“ zeptala se Ruth.

„Máma… Nikdy jsme nežili společně. Přistěhovali jsme se až půl roku potom, co šla do ústavu. Doktor to doporučil.“

Nikdy ho nenapadlo, že by s nimi tchyně měla bydlet.  

Mluvilo se dlouho přes půlnoc. Potom byla Elena v koupelně tak dlouho, až usnul. Ale ráno se probudil první a čekal, až Elena otevře oči, aby se jí hned zeptal: „Proč jsi mi to neřekla? Myslím o Ruth.“

Pochopila to hned. „O Ruth? Nechtěla jsem ti dělat starost, utekla v osmašedesátym…“

„Ale Eleno! Mohlas mi to říct, alespoň než jsme sem jeli.“ Teprve teď jí očima mihne provinilost. Vždycky si myslel, že on a ona jsou pevně prorostlá jednotka, že ať se děje cokoli, jejich vztah je nezpochybnitelný, pevný, zdravý. A teď, jako by se v samých základech objevila výduť, jeskyně, tajná chodba, kterou ona mohla po celou tu dobu nepozorovaně přicházet a odcházet.„Řekneš mi to teď?“

„Jenom se umyju.“ A když se vrátí z koupelny, je učesaná, má nalíčené oči a voní. Potom se ještě převlékne z noční košile do šatů s úzkým proužkem. Takhle to má ráda, to Václav ví, úpravnost, decentnost a jemné vzory. A nikde nesmí prosvítat tělesné pachy. Přisedne si k němu na postel a řekne: „Promiň. Ruth je sestřenice. Nikdy se o tom nemluvilo, protože… protože po válce si ji vzala jiná rodina, protože… to je jedno. Zkrátka, byly jsme jako jenom kamarádky. Odjela s manželem po osmašedesátém do Izraele a neměly jsme skoro žádný kontakt. Bála jsem se, abys neměl komplikace v práci. Nechtěla jsem tě tím otravovat.“

„Ruth je sestřenice? Ale vždyť ze sourozenců tvých rodičů nikdo nepřežil válku. Všichni zemřeli svobodní. Nebo ne?“ Podívá se na ni zmateně, jak mu ty informace nezapadají do sebe. Elena uhne pohledem. Nechce to říct. Zvláštní. „Eleno, o co jde?“

Je vyvedená z míry. Řekne: „Promiň.“ A vstane a jde pryč. Po snídani jsou zase spolu sami, ale už se jí na nic neptá. 

— 

Den nato navštívili památník holocaustu. Projeli městem, vystoupali na muzejní návrší, došli až ke dveří památníku, když najednou se Elena zastavila, ustoupila o několik kroků a řekla: „Já tam nepůjdu. Počkám na tebe.“

Chvíli ji přemlouval, ale ona trvala na svém: „Jdi sám.“ Zase ten její nepřístupný výraz. Šel sám.  

V posledních měsících často přemýšlel o podstatě dobra, ale vždycky ten problém stavěl jako otázku, co je správné, jak je dobré se zachovat. Až tady a teď ho napadlo, jakou roli hraje v podstatě dobra zlo. Nevýslovně obludné, neuchopitelně přítomné.  

Díval se na černobílé fotografie zavražděných a říkal si, co kdyby jemu u dveří zaklepal cizí člověk a žádal o pomoc. Jídlo asi ano. Oblečení jistě. Informace? Opatrně. Úkryt? Úkryt?! Každý může být provokatér. Jistě, zvážil by v tu konkrétní chvíli všechny okolnosti – co by to bylo za člověka, jak by vypadal, jak by působil, mohl ho někdo vidět přicházet, jaké by byly konkrétní možnosti ukrytí… A kdyby to byl tenhle – chlap na téhle fotografii – zbědovaný tak, že na charakterové vlastnosti těžko usuzovat? Býval by si přál, aby u něj nezaklepal. Býval by v tu chvíli toužil, aby se mu to jen zdálo. Býval by si jistě přál být někde jinde, jindy, možná i někdo úplně jiný – jako většina těch, kdo něco podobného prožili. Co stojí za riziko smrti pro celou rodinu? Co stojí za riziko hladu pro celou rodinu? Co stojí za riziko vyhození dětí ze školy? A kdyby za dveřmi stála tahle rodina – ještě blahobytná, v teplých kabátech a s kufry? Býval by si přál to klepání přeslechnout. 

Když vyšel ven, Elena měla červené oči. Možná od slunce nebo od pláče. Objal ji a stiskl, mnohem víc, než mezi nimi bylo zvykem. Chtěl ji zadržet, aby mu neodešla do světa jinakosti svých předků. Aby ho teď neopustila, protože cítil, že soustředění, držící ho nad propastí, bylo narušeno. Že konečně padá. 

Přežil. Vstal. Rozhlédl se okolo a uviděl Kateřinu. 

— 

Ráno telefonoval domů. Vzala to Lída. Kateřině prý volal někdo z Prahy, že potřebují cosi přeložit z ruštiny. Odjela prvním ranním autobusem. 

Když položil telefon, Ruth se zeptala: „Smíme vědět, co konkrétně Kateřina udělala, že se dostala na seznamy?“

Podíval se na Elenu a ta tiše, zdánlivě nevzrušeně řekla: „My to nevíme.“ A dál si mazala chleba máslem.

Ruth řekla: „Nechtěla vám to říct? Ach bože.“

A Elena: „My se neptali.“ A ta tři slova zůstala viset ve vzduchu, protože Ruth se nadechla, ale nic neřekla. 

Václav se opřel o zeď a hlavou mu proběhla vzpomínka z doby, kdy byly seznamy zveřejněny. Bylo to v předsíni. Kateřina se na něj podívala a on na ni, a ona věděla, že on ví, a on řekl: „Dobře, promluvíme si o tom později.“ A cítil zadostiučinění!  

A pak ještě jedna vzpomínka, o pár let starší. Když se Kateřina nedostala na školu – mohl něco udělat, bývalo by to v jeho postavení tak snadné. Mohl zavolat děkanovi, vysvětlit mu, že zdravotní indispozice nebo něco podobného – dostala by opravný termín, přihlédli by k vynikajícímu prospěchu, k účasti v olympiádách… Neudělal to. Konečně jeho vzpurná dcera dostala od života facku, kterou jí sám posledních pár let mockrát chtěl uštědřit.  

Nahlas řekl: „Zvlášť teď, po Památníku, jsem si znova uvědomil, že jsou principy, které člověk nesmí překročit.“

A Ruth vyštěkla: „Prosím tě, Václave, tyhle absolutní principy, to je dobré leda pro fašouny!“ a po odmlce: „Nebo pro komunisty. Neber si to osobně.“ 

Ve stísněném, nepříjemném tichu, které se pak rozhostilo, Václav padal znovu a hlouběji a níž a ještě níž, až si na ten pohyb zvykl. Nebylo to nepodobné létání.  

10. Duo Roth (retro I, léto 1938)

Ethel Roth sedí v proutěném zahradním křesle vyloženém polštáři. Má tmavé, husté vlnité vlasy sčesané do drdolu. Stejné vlasy zdědí její vnučka Elena a později také pravnučky Kateřina a Lída. Mína ne, ta vypadá po otci. Pod levým okem má Ethel nenápadné mateřské znamínko, které je skutečně vidět jen v rozčilení nebo zadýchání. Mnohem později je zdědí prapravnučka Fanča a její matka Lída bude nešťastná, že znamínko vypadá jako cejch. Dalším výrazným rysem paní Ethel je mohutné poprsí – to už se v dalších generacích neobjevilo, snad v důsledku odlišné stravy?  

Na Ethelině mohutné hrudi leží jednak šňůra masivních červených korálů a jednak nové vydání klavírních etud pro středně pokročilé, do nichž Ethel trochu krátkozrace nahlíží a nad jejichž obsahem nesouhlasně kroutí hlavou. „Tohle přece nemůžou myslet vážně.“

„Co říkáš, mami?“ Na druhém konci verandy sedí Ethelina nejstarší dcera Elsa, čerstvě provdaná, která se přišla poradit o praktických otázkách chodu domácnosti.

„Ale nic. Tohle se nedá hrát, to by nikoho nebavilo.“ Ethel hodí noty na podlahu na hromádku časopisů, knih, popsaných papírů a novin. „Když hledáš hospodyni, jednu věc ti řeknu, která je důležitá, to říkala už moje babička. Když cizí ženskou do domácnosti, tak jedině starou a ošklivou.“„Ale mami,“ a Elsa obrátí oči v sloup.„No co? Mladá krasavice v domě nedělá dobrotu.“  

Později toho léta přijme Ethel jako svou asistentku mladou a velmi pohlednou Olgu Novotnou. Náhoda to chtěla. Nebo osud? Olžina matka byla u Rothů kuchařka a Olga občas chodila vypomáhat. Paní Ethel jednou slyšela Olgu zpívat a byla unesena její přirozenou, neškolenou muzikálností. Vzala Olgu ke klavíru a dívka se během pár měsíců rozehrála, jako by se s tou dovedností už narodila. Byla přirozený talent. Navíc byla skromná, pracovitá, uctivá a bystrá. Takže když Ethelina tajemnice, starší a ošklivá, projevila přání odejít na zasloužený odpočinek, jaksi přirozeně se nabízela Olga. Dostane tajemnický pokojík, slušný plat a dlouhý seznam povinností, týkajících se chodu hudební školy, organizace hudebních matiné a obstarávání lístků na koncerty v Praze, případně ve Vídni. 

Michal Slavíček je v té době u Rothů denně. Má prázdniny a s Rothovic dětmi, především s Rózou a Trudi tráví odjakživa většinu volného času. Je mu v té svobodomyslné rozevláté rodině dobře. Róza s Trudi jsou dračice s šílenými nápady. Usazují ho do báječných křesel na verandě Villy Droni a přehrávají mu výstupy ze svých her, převážně nesmlouvavě ironických parodií na lidi z vesnice a z Městečka. Milují také tajemství – vždycky mají spoustu tajných informací, které mu prozrazují až po složitých místopřísežných obřadech.  

„Michale, musíš mi pomoct, nebo zešílím,“ vrhne se mu dramaticky k nohám Trudi někdy v té době, kdy se Olga zabydluje ve svém tajemnickém pokojíku.

„Co se stalo, čarokrásná přítelkyně má?“ odpoví jí ve stejném duchu.

„Jsem šíleně, nepředstavitelně osudově zamilovaná,“ vykřikne Trudi a předvede zkrácený tanec umírající labutě.

„Nezoufej, ženo, také mi nejsi zcela lhostejná,“ pronese Michal blahosklonně a posadí se na schod verandy, aby si vyposlechl, o co jde.  

Ještě když Michal mluví, vejde do místnosti Olga, chvíli se na ně zmateně dívá a pak špitne: „Promiňte,“ a zmizí v domě.

„A máš po slušné pověsti,“ řekne Michal a oba se s Trudi smějí.  

A potom, později to odpoledne, přijde Róza a přivede Olgu a řekne: „Michale, Olgu ještě neznáš, viď? Je to nová oběť matčiných hudebních choutek a pedagogických ideálů.“

A Olga se na něj vlastně ani nepodívá, jen se usmívá a vypadá vedle těch dvou Rothovic dračic jako lilie.

A potom, později toho léta, Michal s Olgou několikrát mluví o samotě a její jemnost se mu líbí. 

A potom, později v těch letech, když kolem začíná zuřit šílenství, jaké by si nikdy nedokázali ani představit, se časoprostor rozvlní, několikrát s nimi všemi smýkne, přidrží je u dna, a když přijdou zase k sobě, Olga je Slavíčkovou ženou a Róza s Trudi, přítelkyně divokého rodu, jsou v nenávratnu ztracené, vržené do jiného světa, ze kterého není cesty zpátky. 

Michalovi zbude krabice písemností a sbírka starých tajemství, na která přísahal.