I. před snídaní
Docela zřetelně si vybavoval, že ještě vloni, když spolu byli na koupališti, se omotávala sarongem, odkládala ho až na kraji bazénu a skákala do ledové vody bez nejmenšího zaváhání, jen aby ji nikdo neokouk. Teď tu sedí na gymnastickém míči s noční košilí vyhrnutou do pasu a je jí úplně jedno, že kolem chodí dvě sestry a doktor. Má vytřeštěné oči, slepené vlasy napůl vytahané z ohonu – to normálně taky nesnáší. Přerývaně dýchá a třesou se jí nohy. Vzal by ji za ruku, ale neví, jestli by jí to bylo příjemné.
"Sestřičko, já myslim… že… už…"
"Ukažte, položte se…" Pomáhá jí alespoň na stůl, jde to špatně s tím velkým břichem a vůbec. Mladá sestřička se dívá mezi roztažená kolena, vyšetřuje ji prsty a pak řekne vesele: "To vypadá dobře… Netlačte." A pak se obrátí někam do chodby: "Pane doktore!!!"
Vezme ji konečně za ruku. Sevře ho pevně, dlaň má mokrou. Pořád ty vytřeštěné oči a třas. Heká. Hrozně. Vzpomene si na sestřenici, když rodila, tety se pak bavily, že ji ten malej 'málem roztrh'. Tehdy nechápal.
Doktor do ní taky sahá. "Netlačte!" Hulvát. Ještě chvíli to tam uvnitř zkoumá. "Jo, dobrý. Tak hlavu na prsa a můžete. Teď zatlačit!"
Rozhodně by tu raději nebyl.
"Výborně! Už je vidět hlavička," řekne sestřička. Povzbudivě.
Podívá se. Mezi bílými stehny teče krev a kůže se nepřirozeně napíná. Zhoupne se mu žaludek a cítí mravenčení kolem pusy.
"Maminko, ještě jednou zatlačte, a kdyby to nešlo, trošku vás nastřihnu. Ale nebojte se," a doktor na tácku zacinká stříbrnými nástroji.
Sevře svou ženu za ruku stejně silně jako ho mačká ona a před očima mu vyskočí černá kola.
—
Drží ten uzlík a nepřestává ho překvapovat, jak je lehký. Podívá se na svou ženu. Má plnou pusu rohlíku, co jim sestřička přinesla, protože jiné jídlo v tuhle hodinu už nebylo. "Vem si," řekne a usmívá se jakoby nic.
"Ne, díky. Jsem plnej dojmů."
"Já měla strašněj hlad. Celou dobu. Líbí se ti?" A ukáže bradou na uzlík.
"To si piš," a trochu ho samotného překvapí, jak se mu tvář roztahuje do úsměvu. Cítí se totálně vyčerpán, mimo schopnost jakkoli ovládat své reakce.
Žena se na něj zkoumavě zadívá: "Myslíš, že po tomhle spolu ještě někdy budeme moct spát?"
Ví docela jistě, že nebudou. V žádném případě. Ale má ji rád: "Hele, vem si radši ten můj rohlík."
II. taky před snídaní
Všechno už probrali. Komu dát který obraz a jak s bytem. Taky že chce zpopelnit a rozprášit na tom a tom místě. Teď už jenom čekají a ona střídavě chce, aby to už přišlo, a střídavě zase ne, aby ještě zůstal, aby jeho ruka zůstala teplá a občas se pohnula. Nic víc. I když to pohnutí možná signalizuje záchvěv bolesti spíš než co jiného.
Co si ho přivezla z nemocnice, vlastně skoro pořád spí. Doktorka mu chodí píchat morfiové injekce. Ani neví, jak už je to dlouho, asi dva nebo tři dny. Ustlala mu na gauči u televize a přistavila si k němu křeslo. Sestřička chodí vyměňovat pytlík s exkrementy, ale moc toho není, z čeho taky.
Vzala si k němu krabici s fotografiemi a polohlasně se zlobí na děti, že si během let ty nejhezčí fotky rozebraly. To bylo vždycky 'jenom na ofocení' a už je nikdo neviděl. Víš, třeba tu, jak jsme spolu ve Špindlu na lyžích krátce po válce, mě to nikdy nebavilo, ale tys byl takovej štramák v těch károvaných podkolenkách, nemluvě o grogu a tak. Řek bys tehdy, že ty, takovej sportovec, tu budeš ležet jako sušinka a já, pořád při síle, že bych tě snad i unesla?
Kdybys tušil, jak jsem tě proklínala. Víš, vždycky na běžkách ve vymletých korytech, přes kořeny, když se nedalo brzdit. Ty, velkej frajer a já za tebou v očích děs. Ale na plese jsem ti to zase natřela já, to nemůžeš popřít. I v rockenrollu a není to tak dávno.
—
Když umře, ona to ještě hodnou chvíli netuší. Sedí v křesle a čas od času ho přes deku pohladí na hrudníku. Dobrý? Až potom mu sáhne na ruku, a ví. Zavře oči. Pálí to, ale nepláče. Víš co bych si přála? Aspoň tu schránku si nechat. Proč spálit? Rakev ti koupím, hladkou, jednoduchou…
Nedotýká se ho, protože na pohled to ještě pořád není tak moc znát. Na dotek už ano. Napadne ji, že přece jsou způsoby, jak tělo uchovat. Jako Lenina nebo tak. Je to moc nechutné? Zlobil by ses?
Sedí u něj, dívá se mu na ucho, takové seriózní, souměrné, krásné jako byl on celý, celou dobu, co ho znala. Taky hodný. A vtipný. Moc vtipný. Ve zlatých stránkách přejde pohřební služby, listuje dál – jak jen je to slovo? Nesmysl, já vím, ale přece. Jenom se zeptat, jestli by to šlo. Jak jen je to slovo? Jsou i jiné způsoby, jak zůstat i dál spolu, ale nejsem Julie. I když ty bys mohl být Romeo. Krasavče. Tak co? Tady… TAXIDERMIE. Ne? Ne. Já vím. Blbý. Hloupej vtip. Promiň.
Ale tys mi to taky neměl udělat!!!
A teprve se jí chce plakat. Ale nejde to.
III. někde mezi
"Tak já jdu."
"Tak běž! … Děcka, necákejte!!!"
"Vadí ti to?"
"Ne, když se neožereš a nenecháš si na rameně brečet nějakou bejvalku."
"Prosim tě, ty děláš, jako bych byl nějakej ochmelka a proutník k tomu! Vždyť já ani nepamatuju, kdy jsem naposled někde byl."
"Já taky ne … Hele, polezte z tý vany!"
"A zakazuje ti to někdo?"
"Akorát okolnosti."
"Mrzí tě, že máš děti, nebo co?"
"Ty si blbej!"
"Nebo bys radši měla někoho jinýho? Někoho, kdo by s tebou hrál v orchestru?"
"V jakym orchestru? Dyť já už ani nevim, jak vypadá příčná flétna! Radši už běž!"
"Hele, já se snažim."
"Já vim. Promiň, jsem přetažená."
"Tak mi řekni něco hezkýho."
"Miluju tě."
"No jo, to vidim. Tak se měj. Já budu do půlnoce doma."
"To přece nemusíš. Buď si tam, jak dlouho budeš chtít…" Kouknou na sebe, on zvedne obočí, ona obrátí oči v sloup: "No tak ne, tak přijď brzo, já na tebe počkám." A dá mu pusu, doopravdy.
—
On vyjde ven, trochu provinilý a trochu vítězoslavný z té vzácně vydobyté svobody. Dojde k metru a uvědomí si, že se mu na třídní sraz po patnácti letech vlastně nechce. Ještě aby tak měl vstát a hordě v podstatě cizích lidí vykládat, jak se má a kam to dotáhnul. Strašná představa. Obrátí se k domovu a na rohu své ulice zapadne do hospody. Dá si dvě piva, přečte v klidu noviny a podívá se na první poločas pražského derby. Pak to ještě vezme oklikou a vychutnává ticho a klid.
Když přijde domů, všichni už spí – žena i všechny tři děti v jejich manželské posteli. Lehne si v dětském pokoji a skrčí nohy, aby se vešel pod peřinu.
Druhý den, když přijde z práce, už je zase protivná.
Obr. Sara Fanelli (http://dearada.typepad.com/dear_ada/art_love_paint_draw_cut_/index.html)
P.S. O tom olizování to říkala kdysi na Radiožurnálu Daniela Fischerová v souvislosti s nonverbální komunikací.
"