Snad si raději netroufnout. On totiž ten pravý trn v pýše nezatne z prostých nedostatků – ty nedostatky musí být skryté a pečlivě skrývané obvykle nejen před druhými, ale hlavně před sebou. Takže "odhalující zatnutí trnu" je, jako když vám podrazí židli pod zadkem – pěkně hnusné:
Stála jsem v kuchyňce a měla tři možnosti: vstoupit do zasedačky a zapojit se do probíhající porady jakoby nic; nebo projít hlavními dveřmi, zmizet a už se tu nikdy neukázat; anebo otočit kolečky na plynovém sporáku a nechat ho syčet. Po pravdě, ta třetí možnost mě lákala nejvíc.
Ze včerejška si pamatuji jedinou věc – nechtěla jsem vůbec pít. Ostatní se domýšlím. Tuším, ale nevím to jistě, že po sobě nejprve spiklenecky pomrkávali, když jsem začala mluvit z cesty. A všichni si chtěli potykat. Považují mne za "studený čumák", který kazí "team-spirit". No ano, zakládám si na vykání se vší úctou a distancem, stejně jako na punčochách i v nejparnějším létě a na svém soukromí jako celku – zkrátka jim nebudu vykládat, co kdy kde s kým! Vlastně pardon – to všechno platí v minulém čase. Včera se mohlo stát cokoli. Takže se bavili. Alespoň zpočátku. Potom už méně. Alespoň myslím.
Tuším, ale nevím to jistě, že když večer pokročil a já si tykala už úplně se všemi, tak jsem se pokusila svést jistého velmi sympatického kolegu, který má milou manželku a čtyři děti. Když se teď soustředím, vidím clonou své kocoviny, úplně jako by tu stál přede mnou, jeho pohoršený pohled, cítím vůni jeho kolínské, vnímám proužek jeho kůže mezi uchem a límečkem košile, jak se mi třel o nos, když jsem ho nelíbala, ale očichávala a přitom blábolila cosi o hranicích všedních dnů. Slyším taky odpudivý zvuk mého vlastního nutkavého smíchu. Vybavuji si, ale třeba je to jen představa, svou skálopevnou jistotu, že jeho křečovitý odpor musí v mém objetí v nejbližší vteřině povolit a my padneme propletení pod stůl a budeme se vlnit v rytmu popůlnočně rozplizlých 100 zvířat. Ta situace ale podle všeho nenastala, a já se pak v rekonstruovaných vzpomínkách vidím až v záchvatu vzteklého pláče konat malou potřebu uprostřed parketu. Ten čůrek byl velmi, velmi dlouhý. Myslím. Jestli se něco stalo dál, je vlastně jedno. Jestli jsem souložila s propoceným trhačem lístků na pozvraceném záchodku nebo jestli jsem časně ráno cestu domů lámala barokní andělíčky z výzdoby sv. Ignáce, už míru hanebnosti nezvedá.
Čím usilovněji se snažím vzpomenout, tím jsou detaily zřetelnější. Je možné, že se to nestalo?! Že to všechno je jen výplod znejistěné mysli? Samozřejmě, že je to možné. S největší pravděpodobností – jsem přece racionální a již dosti zkušená žena – jsem se vzpamatovala v okamžiku, kdy se některýma očima mihlo zlomyslné: jen počkej, teď ti srazíme hřebínek. Pak jsem lehce vrávoravě opustila sál, stihla pohodlně metro a doma jsem se trýznila myšlenkami na co by kdyby tak usilovně, až jsem ztratila jistotu, co je skutečnost a co ne. Ale co když přece?! Najednou se musím podívat na ruce a překvapí mě, že v nich nedržím hrst chlupů z mužné hrudi otylého trhače lístků. Když nahlédnu velmi poctivě do hloubi své duše, vím, že to všechno JE možné!
Tak co s tím plynem?
Mám pro tuhle příšernou povídku i pokračování – jak se dotyčná bez rozloučení vytratí z práce a jde pěšky odněkud z periferie až do centra, a jak jde, hrůza mizí, blablabla a na konci je jakési uvolnění, že se v té sešněrované studené ženské něco odkrylo a uvolnilo a přesně podle vzoru od ponížení k ponaučení to celé ošklivé mělo pozitivní dopad. Jenomže. Jak jsem rozjímala nad detaily, poslušně drásajíc strupy na ranách starých ponížení a hledajíc správný poměr pocitů, jež tyhle situce provázejí, popadl mě náhle strašlivý vztek nad sraženými hřebínky. A taky odpor k podrážení židlí pod zadkem. Lítost vůči pýchám, které sotva rozpukly, už mají zase splasknout a ještě se provinile zahrabat hodně hluboko. Proč, proč zrovna za tuhle cenu se dobírat ponaučení?! Vždyť pýcha je mnohdy vzácné zboží. Vlastně i s těmi trny… A napadla mě věta: pěstovala si svou pýchu v lýtkách a každý večer si ji (rozkošnicky) šlehala trnovými proutky.
Pak jsem nemohla nevzpomenout na jednu svou starou báseň, na kterou jsem pyšná. Pyšná jsem na ni proto, že je lehce frivolní a to já normálně neumím, to se bojím, že aby si někdo nepomyslel a že je to trapný a kdesi cosi. Já se vůbec vždycky bojím, aby někde nějaký ten trn netnul a nezabolel, ale tohle bylo ve vzácném rozpoložení lehkosti a bezstarostnosti. Jen tak a bez trnutí. Básničky dávno nepíšu, ale tuhle tady teď předkládám – pyšně a radostně, pro větší slávu malicherných pisatelských pých stoupajících do nebes jako barevné balóny. Jmenovala se "Ach", ovšem pro tento účel budiž nazvána "Neponaučená":
v letošní bílé zimě
stáli jsme na nároží
a pletli duchaplné řeči
s dvouznačnými vtípky
pak byl čas jít
a mě s omrzlými prsty
napadlo nečekaně ostře
že léto
je pár tučných bílých lýtek
městské hospodyně
když pod lesem vrávorá
vlhkem ostřicových stébel
a slastně potahuje tělové kombiné
vysoko nad kolena
až šlahoun ostružiny
vetne do bílé kůže první šrám
setře krev prstem
s vůní po drobence
olízne
a provinile sykne: tsss
a zkusmo vzdychne: aaach
léto je doba podléhání
zatímco zima…
chlupaté ucho
červené od mrazu
či od ostychu
do kterého je třeba křičet
až do úplného ochraptění
až do vydýchaného zatmění
taky to nemusí být špatné
aaach…
P.S. Myslím, ale nevím to jistě, že ta ženská z námětu na povídku před odchodem z kuchyňky ten plyn pustila. Jistota je jistota. Zvlášť když jde o dobrou pověst.