Prideaux, Sue. Edvard Munch: Behind the Scream. Yale University press. New Haven and London, 2005.
Kapitola 14: Bůh je mrtev. Berlín: 1892-1894
str. 141
Nejraději se scházeli na rohu Neue Wilhelmstrasse a Unter den Linden, ve vinárně, jejíž oficiální název zněl Türkův vinný a pivní sklípek, ale které se začalo přezdívat U černého selátka, poté co Strindberg, jehož vnímání reality bylo tou dobu poněkud vratké, jednoho večera považoval rozhoupaný vývěsní štít za zavěšené podsvinče. Dvě malé místnosti tu odděloval úzký výdejní pult přeplněný množstvím lahví s více než devíti sty druhy alkoholu. U černého selátka bylo tak málo místa, že se sem stěží vešlo dvacet lidí, a v době, kdy sem Strindberg, Munch a Przybyzsewsky, přezdívaný Staczu, začali pravidelně chodit, tu bývalo už v šest hodin večer beznadějně plno.
‚Celý večer se mluvilo – zaznívaly omračující paradoxy a fascinující vědecké teorie, které obracely naruby zavedená vědecká dogmata.‘ Existuje řada popisů kroužku U selátka. Byl to jeden z těch momentů kulturní historie, kdy i poslední umývač nádobí vnímá, že svou přítomností na tomto místě se dotýká tepu dějin. Hovořilo se v několika jazycích. Ústřední postavou byl pětadvacetiletý Polák, Staczu Przybyzsewsky. Vypadal jako slovanský Kristus, s cigaretou přilepenou ustavičně u horního rtu. Měl hebký uhrančivý hlas a dar vyvolávat hádky, v nichž pak vítězil sarkasmem a jízlivostí. Do Berlína přijel studovat neurologii, mysticismus a satanismus. Četl rád Baudelaira, Huysmanse a Mallarmého a byl nadšeným obdivovatelem Nietzscheho. Sám napsal Zur psychologie des Individuums (1892) a tři psychologické studie Nietzscheho, Chopina a básníka Oly Hanssona, který měl později téhož roku vydat román se stejným názvem jako nesl další Przybyzsewského text, Totenmesse (Zádušní mše). O rok později Przybyzsewský publikoval první knihu o Munchově díle a napsal také román s názvem Přes palubu, kde v postavě malíře Mikity vyobrazil Muncha. Byl notorický lhář a alkoholik, trpěl halucinacemi a skvěle hrál na klavír. ‚Stazcu hrál Chopina, nejlepší kusy, zpaměti jako cikán. Ve vlastním rytmu i tempu, a když se opil, přidával do skladeb vlastní kusy. Měl paže jako gorila a ruce snad na dvě stopy. Nakonec jsme zjistili, že Chopina slepil z několika kusů, ale jak!‘
V rozvolněném vědomí splývaly večery v jediný tok nových snů a nových inspirací k další básni, další knize, hře nebo plátnu, k dalšímu alchymistickému pokusu nebo vědeckému průlomu. Spektrum zájmů sahalo od snů, hypnotismu a sugesce; přes barevnou fotografii; ‚vzdušnou elektřinu jako hnací sílu‘, sortiléges – umění uhranutí; envoutement – umění usmrcení nepřítele na dálku; vyvolávání ďábla; výrobu jódu z uhlí; alchymistickou výrobu zlata a stříbra z neušlechtilých kovů; existenci nervové soustavy u rostlin (při čemž Strindberg šokoval místní pěstitele ovoce, když do plodů na stromech injekčně vpravoval morfín); spektrální analýzu; fyziku; výrobu tekutého hedvábí bez bourců; či mechaniku symbolů; až po účinky zaklínání a drog na mozek; či sexuální dynamiku. Pokusy byly slepě odvážné a nesly se v duchu odhodlaného sebeobětování. Neuměřenost v čemkoli byla považována za přínos, i kdyby na těle, mysli či duši zanechala jakékoli škody.
Ke kroužku se přidala i Munchova známá z Kristianie Dagny Juel. Bylo jí pětadvacet let, její otec byl lékařem v Kongsvingeru a její strýc právě zastával post norského premiéra. Před svým příjezdem poslala k Černému selátku podobenku, aby ‚vzbudila zájem‘.
Mohla mít kteréhokoli muže si usmyslela. Přitom vlastně nebyla krásná. Měla trochu plochá prsa – ale byla tajemná a nepředvídatelná; nikdo nedokázal říct, co se skrývá za jejími těžkými víčky a záhadným úsměvem. Oblékala se jinak než velela dobová móda, měla vlastní styl… Její ‚exklusiva toaletter‘ ostatní dámy urážely, přitom ale bývaly fascinující. Na oslavu u příležitosti zásnub jedné ze svých sester se synem z velmi ctihodné rodiny si oblékla dlouhé těsně přiléhající černé šaty se širokým zeleným pásem z krokodýlí kůže. Nikdo ve městě nikdy předtím nic podobného neviděl. Líčila se, pila a kouřila. Její mladší sestra k ní vzhlížela jako ke zosobnění hříchu a přítelkyně její styl prodejné ženy obdivovaly.
Munch ji měl prvních několik týdnů jen pro sebe a ona se stala předlohou několika jeho nejznámějších obrazů. Patří k nim i díla známá jako Madona a Ruce a nová verze Rána poté a Dospívání, jejichž původní provedení zničil požár, takže je Munch maloval znovu.
