Znala jsem jednu Kambodžanku, která chtěla zaznamenat vzpomínky na polpotovské lágry, kde strávila větší část dětství, ale neměla pro to jazyk. Žila dlouho v zahraničí, mluvila několika řečmi, ale psát jí nešlo v žádné. Domluvily jsme se, že jí vzpomínky zapíšu a ona mě za to naučí vařit, což zase uměla jako málokdo. Brala stravování vážně, vycházela z celkem pochopitelné představy, že rodina musí být silná a zdravá, kdyby něco. Zároveň ale vařila s nesmírnou lehkostí, míchala recepty ze všech koutů světa, měla plnou lednici domácích marinád a zálivek a stačila jí chvilka, aby zaplnila celý stůl spoustou lahůdek.
Paměti jsme sepsaly, ale s tím vařením to nějak nevyšlo. Já přitom stravování taky nezlehčuju, taky chci mít silnou rodinu, kdyby něco, a věřím i v to, že láska prochází žaludkem, takže mám snahu. Ale dře to.
Ještě vloni byl poměr jedlých a nejedlých pokrmů v mém provedení asi tak 3:1. Což je pro každodenní život tristní skóre. Často vzpomínám na povídku „Kuchyně“ od Banany Jošimoto, kde hlavní hrdinka navštěvuje japonský kurs vaření a pod přísným dozorem instruktora musí každou ingredienci odměřit na laboratorních vahách. Dlouho mi připadalo, že tohle je snad jediná metoda, kterou bych nad sporákem dosáhla uspokojivých výsledků i já. Nemám moc trpělivost, ani disciplínu, ani kuchařský cit, navíc mě vždycky rozlítí, když si potraviny dělají, co chtějí – pouštějí vodu, připalují se, tvrdnou, vysychají, cuckovatí, hořknou… a vztek je špatný kuchař.
Ale zlepšuju se. V poslední době už, co uvařím, bývá buďto jedlé, nebo „jedlé s jistou mírou sebezapření“, s čímž se dá žít. Zvlášť když je kečup. Pořád mám respekt z náročnějších chemicko-fyzikálních procesů jako je kynutí, zahušťování nebo restování. Ale líbí se mi třeba, jak se cibule a česnek na horkém oleji rozvoní nebo jak karamelizuje rajský protlak. Zamilovala jsem si čerstvou jarní cibulku a sypu ji skoro na všechno kvůli svěží barvě. Navázala jsem taky obohacující vztah se špenátem – dokonce kvůli němu sestavuju mixér. A protože hovězí stojí ze všech míst krávy stejně, kupuju i svíčkovou, peču ji na spoustě slaniny, cibule, mrkve a celerové nati a do omáčky přidávám mongolskou smetanu, která je nejlepší na světě.
Číně jsem na chuť nepřišla. Ačkoli jsme uprostřed čínských jídelních požitků prožili pěkných pár let, neumím ani kung-pao, ani lilek s vůní ryby (a ten JE skvělý a prý vůbec není těžký) a dokonce se nepřiměju ani k okurkovému salátu s česnekem. Co naplat. Není mi zřejmě souzena ani Čína ani čína. Raději mám Indy (v Miltnerově překladu). Líbí se mi, že všechno dělají na másle, protože přepuštěné krásně voní (zdraví nezdraví, kam se hrabe olivový olej), a k smrti ráda zalévám jídla bílým jogurtem (byť ne všichni bližní tuhle zálibu sdílejí).
Mongolové vyžijí s málem, ale mohu doporučit zdejší pirohy zvané chušůry. V létě v období nádamových slavností jich bylo všude plno (a nemocnice měly napilno s otravami z pouličních stánků). Těsto se dělá z mouky a vody, aby se nelepilo a bylo pěkně pružné, a náplň z mletého hovězího nebo skopového, soli a cibule. Koření Mongolové neradi, prý kazí chuť masa. Pirohy velké jako dlaň se smaží ve spoustě oleje a jedí ještě horké. Výborně k tomu chutná salát z čerstvých různobarevných paprik, nakrájených na nudličky, s jemně nasekanou slaninou a lžící kečupu. Mongolové ho strkají na pár minut do mrazáku a papriky tak krásně zkřehnou.
Alternativně ovšem můžete upéct šišku sekané a papriku přikrájet.
No co?!
Co to tady…? Na uhel?! Sakra práce, já už se na to VÁŽNĚ vykašlu!!!