Ale zpátky k zeměpisu. Ponaučné seriály ležely v nerozlepené krabici kolik let, vždycky to nad nimi vyhrála pořádná střílečka nebo konverzačka, pokud možno s happy-endem: „Dneska si dáme oddechovou, viď?“ (Jako by někdy jindy mělo padnout: „Dneska se trochu kulturně povzneseme a poučíme, co ty na to?“) Ale kluci byli o prázdnináchv hornickém muzeu, domákli se, že Země má žhavé jádro, a teď je zajímá, jak dlouho by museli rýpat v písku, aby se už ohřáli apod. Tak jsme krabici rozlepili a tvrdili, že tam uvidí, jaká byla Země úplně na začátku – jak jsme to viděli ve Stvoření světa od Jeana Effela, jenom tady že to bude víc doopravdy. A ono ne. Místo plastické rekonstrukce velkého třesku všechno začíná nějakým kovbojem, který koncem 19. století mapoval jižní Afriku. Aha!
Ještěže tak. Za chvíli půjde Matouš do školy a tohle mi krásně připomnělo jednu důležitou poučku o učení, totiž že texty v učebnicích nejsou noty, podle kterých vesmír skáče. Což samozřejmě ví každý pitomec, ale ono „vědět“ a „vědět“ můžou být dvě různé věci. Měli jsme na gymplu nadšence chemikáře, ten to říkal nějak jako že „věda není Pravda, ale jenom vytváří modely k uchopování světa“. Což se mi líbí, protože je to hodně podobné funkci jazyka, ten taky strukturuje jevové kontinuum kolem nás, aby se s ním dalo vůbec pracovat.
Čiliže proto ten seriál BBC (Bezmála Boží Cesta) nezačíná bezpodmínečným „takhle to bylo“, ale debatu otevírajícím: „tahle situace vedla ke změně pohledu na věc do podoby, která převládá dnes“ neboli ke změně paradigmatu (slovo tak krásné, že je třeba je provětrat, kdykoli je to možné). Neboli, milé děti, poznání je věc živá a proměnlivá a dokonce se při něm dá jezdit terénem na koni jako kovboj a může to být i tak napínavé jako prvotřídní střílečka a dokonce i cituplné jako Bollywood, což můžu názorně ilustrovat:
Když jsme teď po dvou pětiletkách na Dálném Východě přijeli do Norska, zaprahla jsem po něčem stylovém a zapadla do knihkupectví, že si pořídím Nora, třeba Erlenda Loea nebo jiného, když bude mít slibný obal. Ale pak mě zlákal Richard Holmes: The Age of Wonder: How the Romantic Generation Discovered the Beauty and Terror of Science. Říkala jsem si, že právě tohle by mohlo být ideální čtivo do evropského začátku. A bylo.
Kapitola 1, strana 1:
Dne 13, dubna 1769 mladý Joseph Banks, oficiální botanik lodě Jejího veličenstva Endeavour, poprvé spatřil ostrov Tahiti, 17 stupňů jižní šířky, 149 stupňů západní délky. Právě tam se, jak mu tvrdili, měl nacházet Ráj: krásná představa, i když on jí tak úplně nevěřil.
Banksovi bylo dvacet šest let, byl vysoký a dobře stavěný, s atraktivní kučeravou kšticí. Povahy byl veselé, nebojácné a dobrodružství milovné: pravé dítě osvícenství. V pohledu však míval zádumčivost, jejíž intenzita prozrazovala přítomnost zcela odlišného ustrojení, totiž zasněné introverze romantismu. Banks jí nerad popouštěl uzdu. Proto se ochotně družil s ostatními na lodi a usilovně dbal na svou fyzickou kondici po celých prvních osm měsíců plavby. Věřil, že je – díky bohu – v tak dobré tělesné i duševní formě, jak jen člověk může být. Když na něj příležitostně padla deprese, oddával se ve své kajutě intenzivnímu skákání přes švihadlo, při čemž si jednou téměř zlomil nohu.
Další v knize vyobrazení jsou například William Herschel (astronom), Mungo Park (cestovatel) nebo John Jeffries (konstruktér balonů) – všechno chráněnci a přátelé Josepha Bankse (toho se švihadlem v ráji), který se stal posléze prezidentem Královské společnosti (věd) a po celý zbytek života vyhledával a podporoval nadšence s podobným hledačským zanícením a badatelskou vášní, jakou měl v srdci on sám. A tihle hoši (dívky jen výjimečně) na pomezí osvícenství a romantismu bořili paradigmata (slovo tak krásné, že je třeba je provětrat, kdykoli je to možné) s nenapodobitelným šarmem (ostatně, byli to všechno gentlemani), ať už se přitom pouštěli do neprozkoumaných končin oceánů, hvězdného nebe, afrických pralesů nebo žilnatin lidského těla. Každý z nich je námět na román.
Holmesovi usnadnili práci tím, kolik po sobě kromě odborných pojednání zanechali deníkových záznamů a dopisů. Když se to dalo dohromady, vznikla senzační stylistická pestrost; překlad by byl úkol pro vraha. A historie vědy se odkryla pěkně v lidském kontextu – hledání, tápání, váhání, omyly, potřeba podpory, sem tam úspěch, jehož trvalost prověří až čas.
M
ě odjakživa zajímal spíš ten lidský aspekt než čtverce nad přeponou a taky si vzpomínám, že když za našeho mládí dávali v pátek od osmi Modrou planetu a jiné vzrušující populárně naučné seriály (nejlépe BBC), dokoukala jsem je vždycky hlavně proto, že potom následoval seriál, třeba Děti od Kouřové hory (krásně strašidelný) nebo Proti proudu (velká romantika). I tady jsem technické pasáže brala trochu hopem (no co, přece si nenechám spálit guláš). Ale přece jen mám teď víc rozumu a zjišťuju, leckdy s překvapením, že nacházím potěšení v okamžicích, kdy informace zapadnou do sebe jako puzzle (čti pucle) a že mě těší i vládnout odborným jazykem – učit se termíny to je dočista jako mapovat neznámé kraje a zahánět z nich lvy.
Přála bych si, aby kluky poznávání bavilo hned od začátku, aby jim ho škola neznechutila a neotrávila a aby se k téhle radosti nemuseli dobírat takhle dlouho.