O sochařině moc nevím, a celý život čerpám z raného čtenářského zážitku životopisu Augusta Rodina „Nahý jsem přišel na svět“. Z něj jsem vyrozuměla, že dobrá socha má svraštělé obočí, velké uši, žilnaté ruce a především se odehrává v dramatických hmotách. Takže Gustav Vigeland mi zkraje připadal trochu moc učesaný, kulatý, málo rozervaný. Ale protože jeho park máme pár minut cesty a je tam hezké (ale opravdu moc hezké) dětské hřiště, chodili jsme kolem jeho výtvorů často a pozorovali turistické skupiny, jak se před sochami fotí v zábavných pózách. Bylo to prima. Teprve když přešla sezóna a davy prořídly, jsme se znovu a pořádně podívali na sochy samotné a v podzimním světle jsme uviděli, jak jsou krásné, hravé a ladné, jak laskavě ilustrují život a jaký poklad v nich Oslo má
Pak jsem se trochu bála, že se třeba o Vigelandovi (1869-1943) dočtu, že měl fašizující tendence a pod pláštíkem lidumilství opěval nordickou rasu. Ale při zběžném ohledání se vyjevil hlavně příběh dokonale rozvinutého a využitého talentu, marinovaného evropskou tradicí i dobovou debatou o zobrazování lidského těla. Za jednoho ze svých vzorů považoval Vigeland i Augusta Rodina.
Příběh jednoho parku
Bylo to takhle: V roce 1899 nabídl slibný mladý sochař Gustav Vigeland oselské radnici návrh bronzové fontány – čtyři mužské figury zdvihajících masivní mělkou nádobu. Návrh byl zamítnut. Ale Vigeland myšlenku přepracoval a rozšířil a nová podoba s osmi giganty, vodní nádrží a spoustou dalších figur vpletených do secesních stromů byla radnicí přijata. Započalo zdlouhavé plánování, kde fontánu nejlépe umístit – snad na nějaké menší náměstí nebo před budovu parlamentu? Navíc hned nebyly k dispozici peníze na realizaci. A běžely roky. Vigeland zatím návrh rozšířil o další sochy. A ještě další.
Nakonec v roce 1921 uzavřelo město Oslo s Gustavem Vigelandem, v té době už dvaapadesátiletým, nebývalou smlouvu: dostane obrovský ateliér, materiál a k ruce několik řemeslníků a za to všechny sochy, které dosud vytvořil a propříště vytvoří, připadnou městu, respektive novému velkému parku o rozloze 320 hektarů, s fontánou uprostřed.
Vigeland dělal pořád člověka – v každém věku a hlavně v nejrůznějších vztahových konstelacích. Pro park na to téma vytvořil přes dvě stě bronzových a žulových soch a sousoší. Dominuje jim monolit ze 121 lidských těl interpretovaný nejčastěji jako lidské směřování k duchovním výšinám. Jeho odhalení na vánoce 1944 (to už Vigeland nežil) se prý zúčastnilo neuvěřitelných 180 000 lidí.
Za poznámku stojí, že celý tenhle velkorysý tvůrčí počin započal v době, kdy v Oslu žilo nějakých chabých 250 tisíc obyvatel a Norsko patřilo mezi nejchudší státy Evropy.
Břemeno úspěchu
Zajímalo mě, jaké to asi je pro tvůrce, když získá takovýhle fantastický prostor pro realizaci tvůrčích záměrů. A když je to tvůrce s pověstí sochařského génia, proslulý šílenou imaginací a taky posedlý touhou po zachování celého svého díla na jednom místě, tak aby mohlo na budoucí publikum působit jako celek, tak jako Vigeland?
Jeden by si myslel, že to musí být super. Ale hledala jsem v knize norské kunsthistoričky Ragny Stangové (1909-1978) „Gustav Vigeland: sochař a jeho dílo“, která hodně čerpá z deníkových záznamů a dopisů. A vida, Vigeland měl zřejmě ke šťastné seberealizaci hodně daleko. Zakázka století byla podle všeho břemenem, které ho posledních dvacet let života tížila až k nesnesení.
Obrovský zájem veřejnosti, od poslanců parlamentu, přes kritiky umění až po karikaturisty humoristických časopisů provázel už vystavení prvního modelu fontány v roce 1906. Tehdy byly reakce z větší části nadšené a třeba i v Paříži vyšel s velkým ohlasem oslavný článek „Bude Oslo městem s fontánou?“ Zato realizaci ve 20. a 30. letech provázela hlavně kritika. Nejspíš i proto, že zatímco prvotní návrhy vznikaly na počátku století v atmosféře doznívající secese, konečný výsledek posuzovala generace zapálená pro ideály funkcionalismu. A to ještě málokdo tušil, že pro další generace kritiků bude už provždy podezřelá i oslava zdravého lidského těla, zdiskreditovaná fašistickou propagandou.
Vigeland žil tak uzavřeně, že v záznamu z roku 1934 napsal: „Když jsem onehdy vyšel na ulici, ženy měly sukně zkrácené ke kolenům. Připadal jsem si jako v blázinci, nemohl jsem uvěřit svým očím. Ale jenom se tak od mé předchozí vycházky změnila móda. Když jsem vyšel příště, byly sukně zase dlouhé.“ (což je docela legrační povzdech, když jeho sochy jsou skoro bez výjimky úplně nahé)
Dnes je Vigelandův park chloubou Osla, nemine ho žádný turistický zájezd. Socha vztekajícího se chlapečka a prý nejslavnější sochou v Norsku. V létě tu voní růže. A koloběh života je tu oslavován s optimismem navzdory všemu. Zvláštní hra osudu.
virtuální procházku si můžete dát tady.