Děti dali k Elenině matce, Václavovi rodiče měli chřipku, takže nic jiného nezbylo. Elena si oblékla malé černé šaty pouzdrového střihu a na ně bižuterní perly ve dvou řadách. Byl k nim i náramek a náušnice. Celá sada, kterou dostávala kousek po kousku od Václava k vánocům. Přestože perly znamenají slzy, ale Eleně slušely.
Pršelo, jeli taxíkem. Poprvé v životě.
Měli místa v lóži s nějakým tajemníkem a paní tajemníkovou. Elena nebyla moc zvyklá na společnost, bála se, aby neřekla něco nevhodného, protrpěla celou přestávku a pak ji polila hrůza, když je tajemníkovi pozvali ještě na skleničku do divadelního baru. Že tam bude i Herečka, co měla avantgardně průhledný kostým.
Václav řekl: „Eleno, snaž se, prosím tě… já vím…“
Elena se na něj nepodívala. A i potom se snažila vyhýbat pohledu na něj, když zdvořile udržoval konverzaci s madam tajemníkovou, která byla od pohledu hloupá, vulgární a opilá: „Prosim vás, já prostě nechápu, proč si ten Kemr to jméno nezmění. Tak snad ve svym postavení ty prachy na to má, ne?“
Venku za temným oknem pršelo a v Eleně ležel klid jako těžká duchna. Nic ji nepřekvapovalo. Svět je přece takový. A ona je vděčná za své místo v knihovně a vděčná Václavovi, že se orientuje a všechno spjaté s monstrem zvaným společnost bere na sebe.
Ráno jeli pro holčičky k bábě. Když vešli do domku, uslyšeli pláč. Vběhli do kuchyně, kde seděla Róza s nepříčetným pohledem, rozježenými vlasy a rudými skvrnami na tvářích.
„Mami, co se stalo? Kde jsou děti?“
Bába neodpovídala. Kolem ní byla zem pokrytá souvislou vrstvou rozbitého nádobí.
Šli po sluchu a našli holčičky uplakané v pokojíku v podkroví. Nedokázali z nich dostat, co se stalo.
Déšť trval. Říčka Ledná se rozvodnila a ještě ten večer si vzala život Olgy Slavíčkové.
Elena byla ráda, že události smyly pachuť z toho hrozného divadelního večera.
XXIX. Retro II (Kateřina)
V podkrovním bytě v Dlážděný vždycky voněl tabák. Jeho nasládlá vůně tvořila jednu ze spousty pracně budovaných clon mezi tím, co se dělo tady a co venku. Když zavřu oči, ucítím tu vůni a skoro bych si přála být tam zas, navzdory všemu. Ale ve skutečnosti se přeju, aby se to celé nikdy nestalo. Smazala bych spoustu věcí, možná i sebe celou, což si člověk nemá ani myslet, natož řikat.
Na zemi u gramofonu sedí Filip – hubený kluk s výraznýma světle modrýma očima a před sebou rovná hromádku desek. Potom jednu vezme, otře, nasadí jehlu a ozve se Billie Holliday. Podivuhodně drsný hlas plný emocí. Filip chvíli poslouchá se zavřenýma očima, a když píseň končí, vytáhne další desku a pustí něco jiného, taky jazz, ale živější.
Řeknu: „Filipe, co to dneska pouštíš za funus?“ Stojím v opačném rohu místnosti vedle vysokýho, nádherných chlapa s předčasně prošedivělými vlasy, strništěm vousů a velkýma rukama s dlouhými prsty. Kouří dýmku a volnou rukou mě drží kolem ramen.
Ozve se ženskej hlas: „Nech ho, vždyť je to hezký.“ Miriam. A potom: „A Kateřino, prosim tě, už nic neřeš a podškrábni to. Tobě to pálí, na tebe si nepřijdou, utáhneš je na vařený nudli.“ Smích.
„Neblbněte, to není sranda,“ Filip, s těma svýma velkýma světle modrýma očima, si zapaluje cigaretu o svíčku.
„Neboj, Filipe, ona to zvládne, ona moloděc,“ chlap s dlouhýma prstama a pohledem ďábla mě hladí po vlasech – jsou ještě dlouhé, tmavé, husté, trochu zvlněné. „U těbja, krasivyje volosy, carica Jekatěrina,“ šeptá mi do ucha a šepot voní po barevných bublinách a jeho ruce jsou jako hladké vlhké ryby v kamenné nádrži před cizokrajným chrámem, když do vody dopadne kámen a ony vyplašeně rozvlní závojnaté ploutve: „U těbja vsjo krasivoe, carica Jekatěrina.“
Smích prorazí mlhou: „Tak to podškrábni, Káčo, a až pojedeš ven, dám ti seznam, co nám máš přivézt.“ Miriam s hadím pohledem a hadími pohyby. Krásná holka,
A Vladimyr: „Vždyť o nic nejde!“
A Miriam: „ Jak nejde? Právěže jde! Nesmíme si nechat vnutit jejich kategorie. Tohle je špatný, tohle je dobrý, kdo není s náma, je proti nám, a kdo je s náma, kdo podepsal, už se z toho nevyvlíkne. Serem jim na to. Podepíšu a pak si strč ten papír někam! Důležitý je udržet si vlastní kritéria správnosti a normálnosti, ne? Proč bychom měli bojovat na frontě, kterou oni vytyčili mezi aparátčíkama a disidentama, nebo slušnýma občanama a máničkama. Jdeme vlastní cestou. Podepiš to, nic mu nevykládej a koukni se ven, ať víme, jaký to je za zdí tohodle prasečáku. A ještě je pěkně nasereš!“
A šimravé pokušení v dlaních a chodidlech. Pocit na vahadle: krok sem a převáží se na jednu stranu, krok tam a vrátí se zase zpátky. A sem a tam a sem a tam. Tak snadno, tak lehce ovladatelná hračka. Krok vedle, pád do trampolíny a let a vznášení a stačí kormidlovat konečky prstů – ještě kousek a přistanu hladce na vahadle. A kolem plují barevné bubliny, ryby, ptáci, sněhové vločky. A dunění bubnů slábne v příjemné houpavé vibrace, kterými projíždí noční tramvaj. A její odraz se zrcadlí na hladké mokré dlažbě pražského Újezdu.