P.S. Fanča vám namalovala pejska
P.P.S Mami, prosím tě, pošli mi recept na makový buchty. Musíš pro blbý, podle kuchařky mi to nejde. Dík.
XXXI. Na hraně (zvenčí)
Kateřina přijela stopem už ve čtvrtek večer. Prošla mezi šlahouny s čerstvě nasazenými pupeny a zabušila na dveře Villy Droni. Ale nikdo neotevíral. Obešla vilu a vešla dovnitř verandou. „Mami!“
Neozvala se žádná odpověď. Kateřinu nenapadla žádná možnost, kde by matka ve čtvrtek po osmé hodině mohla být. Znovu zavolala a znovu se nikdo neozval. Napadlo ji, že samotná žena v tomhle nezabezpečeném domě stranou od ostatních je docela riziko. Proběhla kuchyní a pak i celým přízemím. Elena nikde nebyla. Kateřina vyběhla do patra, v šeru klopýtla o hromádku cihel. Sakra!Otevřela dveře do společenské místnosti a tam Elenu uviděla.
Z místnosti vedlo francouzské okno na balkón. Okno bylo otevřené a Elena seděla na balkónovém zábradlí zády do zahrady, tvářila se nepřítomně a kývala se dopředu a dozadu. „Mami…,“ zašeptá Kateřina a Elena sebou trhne a sesune se nohama na pevnou podlahu balkónu. Chvíli to trvá, než najde svůj obvyklý výraz a tón a potom řekne: „Kačenko, ty už jsi tady?“
Kateřina řekne. „Je ti blbě, viď?“ Vezme matku kolem ramen a odvede ji dolů do kuchyně. „Chceš kafe nebo něco?“ zeptá se, ale Elena zavrtí hlavou. Kateřina řekne: „To bude dobrý. Já to znám.“ A zasměje se, jako by to byl tip. „Říkej mi o něčem, co máš opravdu ráda. O něčem, co tě může vytáhnout nahoru.“
Elena sedí sklesle. Nejdřív znovu zavrtí hlavou, ale Kateřina na ni mluví tak dlouho, až se nechá přesvědčit. Řekne odevzdaně: „Pořádek.“ A když se Kateřina podívá nevěřícně, Elena dodá: „Věci na svém místě, hezké věci a vůně… sukulenty v barevných květináčích… žinylkové šály… čerstvě povlečené postele, poctivě uvařenou kávu…“
Kateřina řekne: „Tak to máš docela jednoduchý…“ A je v tom nevěřícný tón překvapené nechápavosti. Po chvilce se Kateřina zeptá: „Když jsi toho tolik přečetla, neměla jsi třeba nikdy touhu něco sama napsat?“
Elena řekne: „Ne, ale měla jsem touhu mít velkou kuchyň, naškrobenou zástěru, bílé krajkové dečky na tmavomodrých ubrusech, jídelnu plnou hostů, kterým chutná. Já bych byla v té kuchyni, v klidu a tichu, poslouchala bych z povzdálí a vařila…"
Kateřina řekne: „Mami, ty žiješ v úplně jinym světě.“
Elena řekne: „Ale ne, To se ti jen zdá.“
„Nezdá.“ A Kateřina se schoulí do sebe, jako by odplula.
Elena neví, co říct. A tak řekne: „Jsi naše.“
A Kateřina: „Dík, mami.“ A pak se zeptá: „Jsi v pohodě?“
Elena řekne: „Ano.“ A potom konečně: „Chceš o tom mluvit?“
—
Elena zatelefonovala Václavovi.
Telefon ho probudil. Měl rozespalý hlas, který ale po pár slovech zostřil, jak dostal strach, že se něco stalo:„Eleno, jsi v pořádku?“
„Jsem v pořádku. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem mluvila s Kateřinou…“
„Ano?“
„A taky že s mámou to začíná vypadat špatně.“
„To je mi líto. Přijedu o víkendu. Chceš?“
„Ano. Chybíš mi. Není mi dobře.“