Připomnělo mi to, jak jsme s kamarádkou před pár lety v Pekingu psaly článek pro iliteraturu.cz. Měl být o čínských knižních novinkách roku 2004. Prošly jsme knihkupectví, prolistovaly časopisy, poptaly se mezi studenty a něco sepsaly. Z Prahy se nám článek vrátil opravený a doplněný o několik titulů z nezávislé produkce a o pár kauz pronásledovaných autorů. Obrázek o čínském literárním dění nabyl úplně jiné podoby. A my si říkaly, tak sakra, je to takhle správně, nebo ne? Vždyť o těchhle titulech a autorech tady nikdo neslyšel.
Jsem si jistá, že naprostá většina čínských obyvatel (a to je každý šestý na téhle planetě) sleduje olympiádu s nadšením a hrdostí. Komentátorům ve studiu to sluší, sportovcům ostatně taky – žádné trosky z tréninkových lágrů NDR, ale sympatičtí lidé, kteří nastupují k interview s hrdými úsměvy a vyprávějí, jak jsou šťastní a jak se zúročila jejich celoživotní každodenní dřina. A tak je to přeci správně, ne?
Co mohlo dolehnout k běžným Číňanům o protestech kolem štafety s olympijskou pochodní? O sporu o internet? O tréninku malých gymnastek? O odsouvání rušivých elementů z olympijského dějiště? O tom, na koho dopadne největší silou účet za přebudování Pekingu v nový New York?
S Číňany jsem nemluvila, ale jak tak brouzdám čínským internetem, převládající odpověď tuším: "Něco jsme zaslechli. No a? Proč máte vy cizinci pořád zlomyslnou potřebu kazit čínské úspěchy hnidopišským remcáním? Kyselé hrozny, co jiného. Dokázala vaše země to co Čína?"
Kdybych s nimi mluvila, řekla bych snaživě: "Ale štěstí jednotlivce se přece dělá jinak než mamutími happeningy!"
A oni by protočili oči v sloup: "Ty vaše zápaďácký individualistický kecy!"
Ale třeba se pletu.
Anebo mají pravdu? Když se budu dost dlouho dívat na CCTV, nejspíš si budu myslet totéž – něco ve smyslu: dejte nám už konečně pokoj, vždyť ta Olympiáda JE krásná a pravda – muška jenom zlatá…